Ludas page

Včera si náš Míša zlomil ruku. Hned vedle domu na klouzačce. Ne, že by spadl, on prostě z té dvoumetrové výšky skočil, prý poprvé a já se bojím, že ne naposled. Někdy s Ivou přemýšlíme, po jakých to předcích zdědil Míša své geny, díky kterým už od nejútlejšího věku padá neohroženě z vysokých schodů, leze do výšek a nebezpečně vypadající terén vnímá jako výzvu k lepší zábavě.

A tak jsme včera absolvovali návštěvu úrazové ambulance, kde byli všichni moc milí a já se snažil být také milý, když mi doktor oznámil, že je ruka zlomená. To z toho důvodu, že v polovině příštího týdne máme jedinou dovolenou za celé léto a teď vlastně vůbec nevíme, jak to všechno bude. A to už ani nepřemýšlím nad tím, že v pátek jsem měl jet s Míšou konečně na několik dní pod stan.

Je nám ho líto, protože to bolelo a protože mít sádru je nepříjemné. Je nám také líto, že jeho divoká povaha neslibuje do budoucna příliš klidný průběh dětství.

Mohlo to všechno skončit ještě hůře, protože Míša dopadl hlavou jen kus od kamene, takže můžeme být ještě rádi, že je to tak, jak to je. Znovu se nám ale v hlavě vyrojily myšlenky plné strachu o něj, myšlenky o vlastní bezmocnosti dítě nějak ochránit, nějak od něj odehnat všechno špatné, co se mu může stát. Víme, že tyto myšlenky budou sílit a budou s námi celý náš život. Jen na ně člověk není nikdy dostatečně připravený.

Takže, je to tak, jak to je. Mohlo být hůř, ale mohlo být i líp. Ach jo …