Ludas page

Tak jsem byl ve svém životě obohacen o nový zážitek. Byl to silný zážitek, prožitý, napínavý. Má první ledvinová kolika, při které jsem si balil věci, které budu potřebovat do nemocnice. Nakonec mě to přešlo ve chvíli, kdy jsem se oblékal k odjezdu. Nakonec ten malinký kamínek prošel mou ledvinou a já, i když vyčerpaný, cítil jsem se krásně a úžasně. Ta úleva byla neuvěřitelná a svět se najednou zdál tak krásným a nekomplikovaným místem. Prostě jen z toho jediného důvodu, že jsem necítil bolest?

Nemyslím si, že bych byl odborníkem, který by mohl ostatní poučovat, co že to bolest vlastně je. Nemyslím si ani, že bych zažil víc bolesti než ostatní. Nicméně určité zkušenosti jsem nasbíral a pokaždé jsem překvapený, jak rychle dokážu zapomenout na ten intenzivní a nepříjemnný pocit. Jak rychle si přestanu vážit stavu, ve kterém jen existuju, ve kterém nemohu rešit cokoliv jiného, než onu bolest přežít.

Bolest je součástí života a je neuvěřitelně potřebná pro naše přežití. Je to vlastně řeč našeho těla, kterým se s námi snaží komunikovat a říkat, kde je problém nebo kde máme v našem životě udělat změnu, třeba zvolnit. Četl jsem knihu, která pojednávala o bolesti. Autor v ní poukazoval na tragický připad nemoci, ve které bolest neexistuje - lepru. Díky neexistenci bolesti přicházejí pacienti s leprou postupně o části těla, kterým nevěnovali pozornost. Vaříte a cítíte nepříjemný zápach, to jste asi zapomněli ruku na rožhaveném sporáku. Nechápete, proč máte otravu v ruce a musí vám amputovat prsty, to se vám asi zanítilo to škrábnutí o hřebík, kterému jste nevěnovali pozornost.

Na druhou stranu jsou nemoci, které jsou s bolestí spojeny, ale kdyby ta bolest byla menší, nic by se nestalo. Bolesti je více, než vyžaduje komunikace těla s naší myslí. Jde hlavně o vážné nemoce, často, ale ne nutně, spojené se stářím. Proto díky za všechny utišující prostředky, které se dnes používají. I když si to možná nechceme připustit, budeme je všichni jednou potřebovat.

A moje největší bolest? Nevím. Vzpomínky jsou tak zkreslené. Zkusím jen namátkou ... moje zlomenina. Boule na pravém předloktí a několik osudných tvarohových buchet před odjezdem do nemocnice, které znemožnily použití narkózy. 3 doktoři a dvě sestry. Sestry na mně leží a drží mě, dva doktoři se přetahují o ruku a třetí tlačí vystouplou kost dolů. Nebo něco jiného, je noc, ležím schoulený do klubíčka a modlím se, aby to přestalo. Chronický zánět střev je zvláštní nemoc, protože vždy překvapí tím, co všechno může zasáhnout, klepu se, chce se mi zvracet, bolí mě břicho,jde ze mě krev, jsem vyčerpaný a nevím, co se mnou bude. Nebo třeba, chodím po bytě, protože nemohu ani sedět, ani ležet. Nedokážu si představit, že bych měl tohle vydržet více hodin, asi bych omdlel. Dýchám, nadávám, modlím se, nevím v jakém pořadí a tak nějak to všechno splývá. Už to trva hodinu a já mám pocit, že mám zasebou těch hodin pět. V místě, kde tuším ledvinu, mám tak silný tlak, že mě bolí celé břicho, bolí mě mezi nohama, bolí mě záda. Jdu si balit věci do nemocnice a čekám, že mě táta odveze, když v tom najednou bolest prudce polevuje ... ale, to už jste na začátku slyšeli.

Kéž bych se poučil z těch chvil, kdy je mi opravdu hodně špatně a nenaříkal a nevzdychal kvůli drobným nepříjemnostem a hloupostem všedních dnů.