Ludas page

Minulý týden bylo krásné počasí, léto se s námi loučilo a my si mohli možná naposled užít krátká trička a žabky na nohou. A tak jsem jeden den odešel z práce brzo, naložil celou rodinu do auta a popojel kousek za město. Míša dostal kolo, my in-line brusle a Verunka musela do kočárku. Za chvíli jsme už jeli po stezce mezi rybníky a blížili se k areálu pro volný čas. Malý adrenalin park, docela velké dětské hřiště a mnoho sportovišť, včetně golfového hřiště kolem. A také restaurace, před kterou k našemu překvapení sedělo mnoho důchodců.

Když Verunka uviděla dřevěné dětské hrady, začala říkat překvapené protáhlé "jééé", což už jí zůstalo. Od té chvíle, když vidí něco, co ji zaujme, slyšíme "jééé". Asi to ale neplatí u oblečení. Jako kompletní žena se zachovala minulý týden, když dostala růžové boty, brala je z krabice a chodila za námi. Tak jsme ji do nich obuli a ona chodila, vždy se zastavila, ukazovala na ně a dělala znovu a znovu obdivné "óóó". Smáli jsme se na celé kolo.

Ale zpět k onomu výletu a k důchodcům, kteří v dnešním zápisu hrají velkou roli. Byli jsme tím posedávajícím davem důchodců v adrenalin parku trochu vyvedeni z míry, než jsme si všimnuli, že všude kolem visí plakáty jedné oranžové levicové strany informující a zvoucí na akci setkání seniorů. Podzimní komunální volby se blíží a politici se snaží zajistit si přízeň voličů. A tak jsme si hráli s dětmi a do toho zaznívala harmonika a zpěv důchodců o putimské bráně, začouzené hospůdce a o milování a špásování.

Asi po dvou hodinách, zrovna když jsem v kočárku uspával malou a seděl přitom na vzdálenější lavičce, zahlédl jsem, jak se skupina důchodců vydala za pomoci dvou asistentek, směrem k dětskému hřišti. Část důchodců měla jednu berli, část měla dvě, někdo tam měl i pomocný vozík, důchodců bez nějaké pomůcky nutné k chození bylo pomálu. Myslel jsem si, že se jdou podívat zblízka na to, jak hezké tohle dětské hřiště je, případně se jdou potěšit pohledem na nějaké roztomilé dítě. K mému, a myslím že nejenom k mému, překvapení se důchodci rozhodli využít tuhle jedinečnou šanci k naprosto jinému účelu. Oni si šli to dětské hřiště vyzkoušet! Samozřejmě pro ně bylo neproveditelné někam vyšplhat nebo vylézt a pak sjet točitou klouzačkou, ale houpačky byly přístupné a zřejmě se důchodcům přímo nabízely. Celý hlouček obklopil houpačky a pak se ti statečnější, k mému překvapení ti nejpostiženější s vozíčkem nebo oběma berlemi, začali houpat. Ostatní to hlasitě komentovali a smáli se.

Zpočátku a na první pohled scéna, která je veselá a budí úsměv na rtech. Vidíte šťastné důchodce, jakousi dávno zapomenutou a nyní po dlouhých letech objevenou rozpustilost. Jenže na mě začala ta scéna po pár vteřinách působit naprosto opačně. Začala na mě působit smutně a pak přišel ten nevítaný host, kterého jsem zahnal jenom argumentem, že přišel brzo, že ještě není jeho čas. Přišel strach. Strach, že u té houpačky budu jednou stát já.

Co mi vlastně přišlo tak smutné na výjevu šťastných důchodců? Asi hlavně a zároveň paradoxně to, jak moc byli šťastní. Strávili jedno odpoledne pod slunečníky, očividně vyvezeni z nějakého domova důchodců, což dokládali dvě mladé ženy, které se o ně staraly, fotografovaly je a každého z nich znaly. Strávili jedno odpoledne a tohle jedno odpoledne pro ně bylo jedním z vrcholných zážitků celého roku. Přišlo mi, že většina z nich, možná všichni, byli sami. Žádné páry. Už zbyl jen jeden z páru. Oblečeni v tom nejlepším, co mají. Mezi svetříčky z dob dávno minulých a šusťákovkami od Vietnamců i myslivecká uniforma.

A já se najednou viděl, že jednou mohu být jedním z nich a musel si položit rouhavou otázku, zda bych raději nechtěl být mrtvý. Ne kvůli tomu, že by byli něco míň než jsem já, že by neměli právo někde být a nějak se radovat. Ne, to vůbec ne. Jen z toho důvodu, že v tu chvíli pro mě představovali všechno, čeho se bojím a co ve svém životě nechci. Zůstat sám a nemít svobodu. Zůstat obklopen jen skupinou rádoby kamarádů, kteří se ale nenašli protože k sobě cítí náklonnost, ale protože je život spojil, asi jako nás spojil s lidmi na základní škole. A nemít svobodu se rozhodnout, zvolit si vlastní cestu. Ti důchodci prostě nemohli z toho hřiště odejít. Kam by šli? A vlastně jak? Vždy jsou rádi, že ujdou 100 metrů. A kdyby se dobelhali na autobus, kam by jeli? A kdyby se na tohle hřiště znovu chtěli podívat, tak jedině, až důchoďák znovu zorganizuje nějaký výlet nebo až politická strana zaplatí autobus.

A tak jsem odehnal chmury a podíval se do kočárku na spící Verunku, tak "novou", sladkou a voňavou. A povzdechl si na údělem synů lidských, nad tím, že "vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas: Je čas rodit se a čas umírat..." A zkusil si představit, že se jednou s tímto údělem smířím.