Ludas page

Ještě mě poslední paprsek léta,

na chvíli zašmimrá na skráních,

skloní se níž, pak čekám,

cítím, jak země uhání.

Jen si tak chviličku zdřímnout,

schoulený na lůžku z podzimní trávy,

do stébel vplétá mi vlasy vítr,

co ještě na chvíli zavoní létem ...

AG Flek, V trávě ...

A tak jsem si lehl a svět opravdu voněl a já usnul, jen na chviličku, hned vedle kočárku, kde spala Verunka. A kolem mě padaly listy a já si ještě těsně předtím, než jsem zavřel oči, říkal, jak neexistuje žádná technika, která by tu krásu scény zachytila.

Strávili jsme prodloužený víkend na chatě s malými kamínky, která nesměla vyhasnout, protože teplota v noci klesala pod nulu. Bylo to náročné, protože Verunka se nezastavila, ale zároveň krásné, protože nám bylo společně dobře.

Konečně jsme se dostali na procházku po římovské křížové cestě. Slibovali jsme si to, už když jsme na chatě trávili víkendy s Ivou a snili, že jednou budeme mít děti. Kapličky, kaple a Boží muka, zasazené do malebné krajiny, která svým podmanivým podzimním způsobem donutí člověka, aby si ji zamiloval. Léto, schované do posledních paprsků, které mají ještě sílu člověka zahřát. Paprsků, které se ze všech sil snaží důstojně rozloučit se světem, protože ten se už brzo přikryje bílou peřinou.

Celý víkend byl prodloužen volnou středou, kterou jsme strávili v Praze na mých promocích. Byl to každopádně nezapomenutelný den. A nebylo to jen tím ceremoniálem, dobrým obědem nebo skorovánočními nákupy v Ikee. To hlavní bylo, že jsme spolu strávili celý den. S mými rodiči, s Ivanky tátou a samozřejmě s Míšou. A moje pocity? Celé promoce jsem zpočátku vnímal jako oficialitu, kterou nemám zapotřebí, ale která tak nějak k celé věci patří. Ale stačilo, abych potkal několik spolužáků, viděl tolik lidí, kteří se přišli podívat a vážnost, kterou celá ta událost na místě měla, a člověka to vnitřně rozechvělo. Znovu jsem si přehrával v hlavě celé uplynulé tři roky a znovu se divil tomu, jak moc rychle to uteklo, jak moc se mi to celé zdá jako život někoho jiného.

A pak jsem dostal do ruky diplom a uklonil se a řekl slibuji na latinsky pronesený slib a vše bylo za mnou. Najednou jsem se cítil jako na pohřbu. Ne tak smutně, ale v takovém pocitu loučení. Když vám někdo blízký umře, dokud neproběhne obřad, společenský rituál, člověk se jen velmi těžko vnitřně s odcházejícím loučí. Až při tom samotném obřadu tak nějak člověku dojde, že je konec. Nejde ani tak o to, že by mu to došlo, ale jako spíš, že si to vnitřně přizná.

A tak jsem si musel večer po celém dni sednout a říct Ivě, že bych s ní potřeboval mluvit, protože je toho uvnitř mě tolik, že to potřebuju prodiskutovat a sám v sobě si uspořádat. Po celém tom krásném dni jsem měl v sobě smutek a já nebyl pořádně schopný definovat, proč tomu tak je. Snad z důvodu, že se mi stýská po té přívětivé tváři školy, kterou jsem v ten den viděl a že na tu druhou tvář školy, tu nervozní a stresující už pomalu zapomínám. Snad z otázek a odpovědí na téma, proč jsem nepokračoval jako premiant třídy ve studiu dál. Snad z otázek, co chci dělat se svým životem teď.