Ludas page

Psáno v pátek 3.12. 2010, před půlnocí ...

Venku je bílá krajina, zima přišla a dnes se otevřely brány většiny lyžařských středisek. Média jsou plná kalamity na silnicích a já bych měl jít spát a nejradši zůstal v posteli až do jara. To by možná pomohlo mému tělu, ale přišel bych o úžasné chvíle na horách, přišel bych o Vánoce a určitě o tisíce drobných momentů, lidského tepla a dětských úsměvů. A byl bych tak o mnoho chudší. Zdá se to tak daleko, doba žabek na nohou a slunce, které pálí tak moc, až si člověk zacloní rukou oči. Zdá se být neskutečné, že dnes prázdné větve stromů byly plné zeleně, že každá louka explodovala barvami a že všude, kam se člověk podíval, byl patrný život. Že ve vzduchu bylo tolik vůní a nebyla chvíle, abyste nezaslechli ptačí zpěv.

A znovu se vracím k pocitům, které mě možná změnily více, než jsem ochoten si přiznat. Odjíždím z Prahy, dělal jsem zkoušku a vím, že tento rok to byla zkouška poslední. Jedu tramvají, je horko, protože je začátek června a cítím v sobě slavnostní náladu. Snad je to tím, že mám dobrý pocit a velkou naději, že písemný test dopadne dobře nebo tím, že je to alespoň pro tuto chvíli za mnou. Celé moje nitro se těší na Ivu a Míšu (o Verunce nemám ještě ani tušení). Víte, škola a zkoušky jsou jakési umělé bariéry, které vytvářejí pseudorealitu vlastní důležitosti a člověk, ať už chce nebo nechce, této pseudorealitě podléhá. Investuje v úsilí posunout se k dalšímu semestru nemálo času a to ještě posiluje dojem něčeho velmi důležitého. Čím více se termín zkoušky blíží, zvyšuje se nejen čas vyhrazený přípravě, ale zvyšuje se také jakési vnitřní nasměrování, které postupně opanuje mysl člověka a stane se prioritou důležitější než mnoho věcí, které mohou počkat nebo které se v tomto světle nezdají být tolik důležité.

Vystupuji z tramvaje a prohlížím si sochu vojáka Rudé armády a pokračuji k hlavnímu nádraží, které právě začali rekonstruovat. A pak cesta vlakem a moje rituály. Cesta, která se ještě ráno zdála být napjatá a nelítostná, se teď tváří jako náruč laskavé matky. Už vím, že ze začátku je kus cesty zmodernizovaný a tak se dá psát, protože vlak sebou neškube. Vždy mám po ruce blog a propisku. Kousek za Prahou sleduji velké překladiště a nákladní kontejnery, vyskládané vysoko na sebe, kolik jich tam asi je? A pak se krajina rozjede a otvírají se údolí, louky i pole, často velmi vzdálené od všech rušných silnic. Právě to je také jeden z největších důvodů, proč mám vlaky rád. Spolu s ostatními mohu nahlédnout do nitra lesa i do soukromí zahrad a zahrádek přilehlých pozemků, do pečlivě upravených záhonů a kůlniček, stejně tak jako do hromad dřeva a nekončícího zmatku a chaosu na malé ploše. Nikdy se neubráním vyjít z kupé do uličky, otevřít okno a chvíli se dívat. V dálce se pase vysoká, asi si myslí, že je čerstvě zelená tráva celé schová, tu a tam se objeví silnice a já pozoruji, zda jsme to my nebo oni, kdo jede rychleji. Najednou projedeme železničním přejezdem a výstražné zvuky přejezdu se spojí v jedno táhlé zakvílení, které rychle mizí v monotonním taktu kolejnic. Dívám se do krajiny, vítr mě češe ve vlasech a já se s každým dalším odhalením krásné krajiny víc a víc usmívám. Poznávám místa a každé z nich mě přibližuje domu.

Kde je doma? Tam kde máme svou postel? Práci? Rodinu? Vždy pro mě bylo doma tam, kde jsem měl svou ženu. Čím jsem starší, tím ale zjišťuji, že se k té ženě přidávají kořeny celé rodiny a míst, ve kterých jsou zapsané mé vzpomínky. Nejsem malá rostlina, kterou lze každým rokem přesazovat. Jsem třicetiletý strom, který by přesazení jen velmi těžko přežil.

A kde přímo je to “doma”? Je to ten kraj? Nebo to město? Nebo ten dům či byt?

Přijíždím domů, seskakuji na peron, prodírám se davem a vycházím před nádražní budovu, hledám rozpálené auto a vyrážím domů. Posílám zprávu, že už jedu a připadám si, jako bych se vracel po mnoha dnech nebo týdnech. Celé město vypadá jinak než v ranním šeru chladného rána. Teď je celé živoucí, tepající životem a rozpálené jako dychtivá žena.

A tak jedu a všechno se změnilo nejen venku, ale také uvnitř mě. Zase o kousek víc cítím, jak moc je tohle všechno kolem mě důležité, jako moc mě tohle město, tento kraj a tohle místo identifikuje. Jak moc určuje, kdo vlastně jsem. Znovu a pokaždé trochu více cítím, jak moc jsou pro mě důležití ti, kteří čtou zprávu, kterou jsem právě poslal a utíkají ven, vybíhají ze zahrady a vyhlížejí mé modré auto. Jsme totiž tři a jedna část skládačky chybí. Dvě jsou nekompletní a cítí to. Až když přijíždím, všichni tři víme, že je všechno tak, jak má být.

Za okny je 8 stupňů pod nulou. Zdá se to tak daleko, doba žabek na nohou a slunce, které pálí tak moc, až si člověk zacloní rukou oči. Zdá se být neskutečné, že jsme se v sedm hodin večer jezdili koupat do řeky, že jsme sedávali v půl desáté před domem, povídali si a dívali se, jak slunce zapadá. Že jsme chodili venku bosí a brzo ráno nás budilo světlo. Jakoby to ani nebylo z našeho světa, ale z jiné planety. Ale přesto všechno ... je to pravda.

Je mnoho věcí, které se zdají být neskutečné, ale skutečné jsou. Jedna z nich se právě blíží, jmenuje se Vánoce a přináší zprávu, která jakoby nebyla z našeho světa, ale z jiné planety. Ale přesto všechno ...