Ludas page

Už dlouho jsem nenapsal nic o Verunce, mé dceři. O tom, jaké dělá pokroky. Rád bych dnešním zápisem do deníku tento dluh splatil. Hned na začátku bych chtěl říct, že tento týden bylo Verunce přesně rok a půl. Je stejně jako každé druhé dítě v mnoha věcech svému bratrovi podobná a zároveň v mnoha věcech naprosto jiná. Velkým rozdílem a pro nás stálým překvapením je spolupráce při oblékání. Těžko někdy u kluka zažijete, aby v roce věku zvedal při oblékání ruce a nastavoval při obouvání nohy. To, co budilo u Míši pláč (zase se musíme oblékat - bééé), to přijímá Verunka v klidu a v pohodě. Když jsme Verunce ve 14 měsících koupili nové boty a zkusili jí je obléct, začala v nich chodit po domě, ukazovala na ně a dělala óóó.

Dalším rozdílem je i to, jak dobře Verunka snáší nepravidelnost v denním zaběhlém rytmu a s tím spojenou únavu. Už kolikrát se nám stalo, že jsme se někde zdrželi nebo že se Verunka nevyspala tak, jak měla, přesto všechno celá rodina dál fungovala. S Míšou to prostě nešlo. Když neměl své naspáno, když už padla hodina, kdy měl jít spát, když byl prostě unavený, byl tak protivný, že se s ním nedalo vydržet. S Verunkou je ta hranice posunutá úplně jinam.

Protože je Verunka nucená bít se o naší pozornost, která se přirozeně mělní na obě děti, musí být už ve svém věku průbojnější. Strašně zajímavé je, jak v tomto boji o pozornost používá ženské zbraně. Celkově reaguje lépe na muže než ženy. Když přijede děda, začne mu dělat "nyny" a hladí ho. Rozdává pusinky, nechává se pohladit a pomazlit. Celkově používá více mimiku a oči, je více v tom krásném a dětském smyslu koketní. Když s ní jde člověk odpoledne nebo večer spát, přitulí se k vám jako kočička. Před chvílí jsem se vrátil z domova, kam jsem jel na oběd. Když jsem vešel a Verunka zrovna jedla a seděla ve své stoličce, upřeně se na mě podívala a pak dlouze a významně mrkla. Jaká ženskost a něha už v tak malém stvoření.

Co je našim dětem podobné je láska ke knížkám. Verunka si nechává ráda číst, vyžaduje čtení i při jídle. Má oblíbení knihy a v nich oblíbené pasáže, povídá k tomu, co zná a prstem ukazuje na to, co nezná a co máme číst my. Slovo "čííís" (číst) bylo jedním z prvních, které začala krátce po roce věku říkat. Stejně jako Míša je šikovná na mluvení. V 16 měsících používala trojslabičná slova, v 18 měsících začíná používat slovní spojení (Verunka spinkala ... spinkala dobře, tatínek v práci, Míša plakal, maminka přijela, atd.). Každý týden, každý den přidává do svého slovníčku nová slova. Zpívá s námi říkadla a básničky, tím krásným a roztomile neumělým vyslovováním. A roztomilé také je, jak si je kolem dokola opakuje a různě modifikuje. Tak například v říkadle "Táto, mámo, v komoře je myš" vždy vynechá spojení v komoře, které říkáme my a místo táto a mámo dosazuje různé členy rodiny, takže si ve finále zpívá "Míšo, babi ... myš". V autě musíme poslouchat dětské písničky, které Verunka dozpívává a když se jí to daří, s radostí zavýská nebo s uspokojením oddechne nebo si zatleská.

Další, co mají naše děti společné je láska k jídlu. Verunka Míšu překonává. Sní v podstatě porce, za které by se nemusela stydět dospělá žena na dietě. Naběračka polévky a dva knedlíky s omáčkou a masem, to překvapilo na dovolené na horách všechny přítomné. A následná touha sníst ještě čokoládový řez dovršila paradox, kam se to všechno jídlo ve Verunce ztrácí, když to na ní není vlastně vidět. Verunka stejně jako Míša chce olivy, které jí chutnají a jí vlastně všechno, co dostane. Někdy si dělám srandu, že by byla z hlediska stravování ideálním dítětem pro adaptaci v jiné zemi. Ve Francii by s chutí jedla šneky, v Asii brouky a v přímořských národech všechny ty plže a mlže :-)

Verunka zná většinu částí svého těla, i ty drobnější (zoubky, jazyk, pupíček, paleček, atd.) a televize jí moc nebaví, za což jsem rádi a nějak ji v aktivnějším sledování nepodporujeme. Je velmi upnutá na Míšu. Hledá ho ráno, když se vyspí, hledá ho, když ho chvíli nevidí. Když se jí něco povede, něco namaluje nebo si něco hezkého obleče, utíká se předvést Míšovi. Má ráda prohlížení fotografií. Ať už těch, co máme na fotkách v albumu nebo těch, které máme na počítači. Vede mě k notebooku, ukazuje na něj a říká "Míšu", což znamená, že si jdeme prohlížet fotky.

Nakonec bych chtěl vzpomenout na dobu, když jsme se dozvěděli, že budeme mít holčičku. Byli jsme až zaskočeni. Tak moc jsme si zvykli na klukovský svět, že nám ten holčičí připadal najednou cizí (mluvím i za Ivu, nejen za sebe). Ale pak nás napadlo, že ta naše holčička bude takové to klidné dítě, jako byla Iva a ke kterému jsem měl blízko i já. Říkali jsme si, že to bude alespoň všechno v takovém větším klidu, že jsme si tu živost užili u Míši a teď přijde takový ten sedavý mazel. Setkání s realitou - holčička je živá jak čertík Bertík, zdatně sekunduje Míšovi a nezastaví se. Na nohou je asi tak dvě vteřiny po tom, co ráno otevře oči, sjíždí s Míšou v domě schody, klouzá na klouzačce a když se nedíváte, dělá věci, které jste jí před chvilkou zakázali.

Ať žijou páni kluci a holky Amazonky! Ať žijou děti !!! :-)