Ludas page

Znovu sedím u stolu a do uší mi hrají Beatles a v kamnech praská oheň. Verunka už spí a Iva šla uložit Míšu. Dnes jsme měli odpoledne pro sebe, jedno z mála v týdnu. Snažil jsem se přijet dřív a tak bylo slunce ještě vysoko na obloze. Dny se protahují a ráno už přestávám vstávat do tmy. Teploty šplhají přes den více a více nad nulu, přesto noc stále patří zimě a ráno je všechno zmrzlé.

Když jsem přijížděl, byla Iva s dětmi už venku. Mám rád, když to tak je. Míša kreslí na silnici křídami a já najednou vidím, že těch dětí, co tam kreslí, je víc. Doběhnu se převléct a za chvíli už houpám Verunku v houpačce a ona radostně výská. Iva vyndavá na záhonech zakrytí, které chránilo krokusy, sněženky a bledule. Nic jim už nebrání, aby nám ukázaly, že jaro je tady. Snažím se naštípat dříví a připravit ho tak, aby vydrželo na celý večer i celou noc, snažím se upravit zem kolem dětského hřiště, protože bych rád, aby si ho mohly děti užívat a nebyly přitom neustále špinavé od hlíny. Odvezu jedno kolečko, ale pak to vzdávám, protože je zem ještě tvrdá. A Míša s dětmi probíhá sem a tam, budují před domem muzeum a vyskládávají různé kamínky jako mozaiku. Děti jsou tím pohlceny a já mám radost, že většinu her vymýšlí Míša. Je kreativní, moc se nenudí, stále něco vymýšlí. Minulý týden vzal starou chráničku - plastovou hadici, napojil jí na kropáč, který stál před domem a druhý konec té hadice si namontoval do cihel za domem, kde má, jak sám říká, svou laboratoř. A přišel za mnou, abych mluvil do toho kropáče, což jsem zpočátku nechápal. A pak jsem najednou viděl tu chráničku a rozsvítilo se mi. A tak jsem mluvil do kropáče a on mě za domem slyšel a pak on volal a já ho slyšel v kropáči. Muselo to vypadat legračně, ale překvapilo mě to, protože to bylo z jeho hlavy a nikdo mu s tím nepomáhal.

A pak pomalu zapadalo slunce a my šli domů. Nanosili jsme na stůl všechno možné, Iva připravila všechny druhy zeleniny, co jsme měli a společně jsme večeřeli. Jako vždy byly děti najedené dřív než my a tak jsme ještě s Ivou v klidu večeřeli a dívali se, jak se spolu houpají, skákají a tancují a smáli jsme se. A ještě než se přiblížil Večerníček, tak jsme s Míšou hráli florbal a pak kopali s plyšovým míčem. Ale obě hry Míša prožíval jako kdybychom hráli o pohár, bojoval a hlasitě se radoval z gólů. Na Večerníček jsme se dívali společně, byl o zvířátkách z hájovny, s hudbou J. S. Lenka.

A zatím v Libyi umírali lidé pod kulkami a noži najatých žoldáků, které tamní diktátor platí. A náš státní dluh rostl každou vteřinou, vždyť jen za první dva měsíce narostl o dalších 22, 8 milidard. A taky umřel Arnošt Lustig, jeho Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou o transportu bohatých židů do koncentračního tábora jsem přečetl jedním dechem. Lustiga nedostali fašisti, ale rakovina. A mnoho lidí prožívalo v ten samý večer ty nejdramatičtější nebo nejsmutnější chvíle a svět se jim zdál tím nejhorším místem pro život.

Ne tak ale u nás. Všechno má svůj čas, to dobré i to špatné. A my, díky Bohu, prožíváme to první.