Ludas page

Chvátám z práce, po dlouhé době mám před sebou vidinu volného večera. Naši přijeli a zůstanou u nás přes noc. Děti už se jich nemohly dočkat a tak jsme se rozloučili a odjeli.

Vystoupili jsme na jednom z městských parkovišť a vydali se do centra. Bylo tak krásné počasí, že by člověk ani neřekl, že je teprve květen. Asi jen pro nás tento pohádkový měsíc všech zamilovaných načechral všudypřítomnou zeleň a mámivě nás zahrnoval vůněmi barevných květů. Možná, že to on nám zamotal hlavu, až jsme se museli jeden o druhého opřít. A pak to přišlo. Trvalo nám asi tak minutu, než jsme se přenesli v čase. Prostě jsem šli k mostu, po kterém chodili za ruku už naši rodiče a najednou se to stalo. Nezablesklo se, ani se věci kolem nás na krátkou chvíli nerozmazaly...ale, když jsem se na tebe podíval, bylo ti najednou jen něco přes dvacet a smála jsi se na mě, a na tvářích se ti udělaly dolíčky. Pokolikáté jsem se už v nich s odevzdanou radostí utopil? Dávala jsi si na stranu vlasy z čela a laškovně si mě dobírala. Najednou nám oběma bylo o deset let méně a vyšli jsme si z našeho městského bytu na procházku. Čekal jsem na tebe, až přijdeš z práce a protože jsem se nemohl dočkat, šel jsem ti naproti. Před námi celý zbytek dne, který nebyl ničím speciálním, protože byl podobný všem ostatním. A přes všechny drobné trable nám čas neutíkal, ale plynul jako řeka po mostem, po kterém jsem šli. Pokorně, spořádaně, klidně.

Jak to, že čím je člověk starší, tím více vnímá, jak mu hodiny odměřují čas? Jak to, že pro dítě je týden věčností a pro mne jen okamžikem. Je to jenom tím, že v každém věku poměřujeme časový úsek podle doby, kterou jsme na světě? Jeden rok je pro dvouleté dítě polovinou života, ale pro mně jen jeho zlomkem. Nebo je to i tím, že s postupem doby cítíme neklid, jak se na hypotetické ose života pohybujeme postupně k té druhé polovině? A jaký vliv na to má fakt, v jaké životní etapě se zrovna nacházíme? Vnímá jinak čas člověk, který má na sebe více času než ten, který ho nemá?

Sedli jsme si na lavičku, vyhřívali se na slunci a povídali o všem, co nás napadlo. Na té vedlejší se líbal kluk s holkou, co měla zeleně nalakované nehty. Kus od nás zřídil nějaký nadšenec půjčovnu koloběžek, ale za celou tu dobu si nikdo nepůjčil ani jednu. Paní ve sportovním oblečení venčila dva psi a její sotva tříletý syn jim házel tenisák a když mu ho psi nechtěli vrátit, lehl si na záda a hlasitě a teatrálně naříkal. Kolem projížděli lidé na kolech, v tom nejlepším cyklistickém oblečení s horskými koly za desítky tisíc, ale také lidé s batikovanými tričky a s dredy ve vlasech, na kolech po svých prarodičích. Každý měl své cesty, své cíle a plány. Někoho, od koho odcházel a někoho, za kým směřoval. Něco, od čeho odcházel a něco, za čím směřoval.

Teprve teď si začínám připadat dospělý. Teprve teď, několik let po třicítce, si začínám uvědomovat, že když budu mít v životě hodně štěstí, jsem právě někde uprostřed té pomyslné osy, přímky, svíce, čáry života na mé dlani. A snažím se nemyslet na to, že závěr té druhé poloviny nemůže nikdy být tak úžasný, jako začátek té poloviny první.

Držím tě za ruku a nechci tě pustit, nepustím tě, dokud to půjde. Ještě se neloučíme. Ještě máme čas.