Ludas page

A zase ta noc, kdy se převaluji z boku na bok, půl hodina po půl hodině. Čas utíká tak, jakoby se vteřinovka co chvíli zastavila. Vyhlížím, kdy už začne den a ležím jen z důvodu, abych načerpal nějaké síly do druhého dne. Snažím se nepřemýšlet nad věcmi, které mě ještě více probudí a jako obvykle mi to nejde.

Na hodinkách mi svítí nápis 3:32 a ta digitální čísla složená z malých čárek mi prozrazují, že za chvíli začne den. Je totiž nejdelší den v roce, začíná léto a to je důvod k oslavě větší, než mnoho jiných, které v mém životě ctím a slavím.

Shledávám mnoho krásného v romantickém podzimu plném barev a chvil vybízejících ke ztišení spolu s přírodou, která před blížící bílou smrtí odříkává do větru své letní hříchy. Miluji to ticho, jednoduchou účelnost a designovou krásu bílé přikrývky, která skryje každou špatnost krajiny a odpustí všechny přestupky. Přesto všechno je pro mě čerstvě narozené jaro dítětem, které s dychtivostí sleduji do letní dospělosti a miluji nade vše v roce. Vždyť právě v tu dobu cítím, jak mi v žilách pulzuje krev, natěšená proniknout do každé buňky mého já. Vždyť právě v tu dobu nejvíc věřím té lži, že moje srdce nikdy nepřestane bít.

Proto bylo dnešní ráno důvodem k oslavě. Proto byl důvod vstát z postele, obléct se, potichu za sebou zavřít a dívat se na to, jak den přichází. Nejprve se mezi tmavými mraky začínala objevovat světlá místa, pak zesvětlovaly i mraky kolem nich a tma se měnila v šero. A to vše přicházelo po lehounku, po špičkách, postupně jako stáří. Vlastně jsme stále stejní, rok sem, rok tam. To jen pohled na staré fotky znejistí naše sebevědomí.

A najednou se zdálky ozval varovný zvuk železničního přejezdu, který oznamoval to, co mělo zanedlouho přijít. Chvíli se nic nedělo. A pak se do ticha ozvalo slabé hučení, které rostlo a sílilo, až s rachotem projel rychlostí nákladní vlak. Protože byl dlouhý, zdálo se, že snad neskončí. Najednou začal ale ten zvuk slábnout a trvalo chvíli než ztichnul úplně.

Jako lidský život, očekávaný a pomalu sílící, se najednou žene plnou silou a zdá se, že ho nic nemůže zastavit, ale zdání klame a každý vlak má vagón, který je poslední. Jako celé lidstvo, které se v tichu panenské přírody začalo hnát jako nezastavitelný mnoha set tunový kolos oceli.

Slunce vychází a já si půjdu ještě na chvíli lehnout. Přesto se neubráním myšlence, která mi zní v hlavě. V jaké části trati jsem zrovna já?