Za pár dní to budou již dva týdny, co jsme se vrátili z naší hlavní dovolené. Nám ale připadá, že už jsme doma alespoň měsíc. Rád bych zde zachytil základní fakta.
Tak třeba počasí. U nás to vypadá na vlídné září nebo říjen a tak jsme rádi, že jsme si užili slunce a tepla do sytosti. Jen jeden den bylo pod mrakem s dopolední dešťovou přeháňkou. Jinak stále slunečno a horko. Takové, že bylo asi jedno z největších, co jsem zažil. Jeden den přelézala teplota přes 38 C ve stínu. A tak jsme si pomalu zvykali spát ve 25-28 stupních, nosili na sobě jen to nejzákladnější oblečení a podléhali iluzi, že modrá obloha, kterou při každé snídani na terase sledujeme, je něco normálního a všedního.
Nebo koupání a moře. Ano párkrát jsme se doma v červnu koupali, ale moc toho nebylo. Teď jsme byli ve vodě prakticky neustále. Jak teploty stoupaly, začali jsme se chodit koupat také brzo ráno, kdy bylo moře ještě klidné a večer, kdy se na hladině odrážel měsíční svit. Moře bylo stále teplejší, slané tak, jak jsme si ho pamatovali z minula a já se neubránil otevírat pod hladinou očí, abych viděl běhající paprsky na mořském dně i na svých rukou. Plavali jsme, skákali, šnorchlovali a hráli si.
Ubytování bylo naprosto dostačující. Dva pokoje, v každém dvě postele, i když pro Verunku jsme použili postel vlastní - přenosnou. Je na ní z domova zvyklá a spí v ní klidněji. K tomu kuchyň, koupelnu a záchod, terasu i malý balkón. Z balkónového okna pohled na moře a na starobylé město. Televize, kterou jsme nezapnuli a klimatizace, kterou párkrát ano.
Místa, která stojí za to vidět, jsme znovu viděli a znovu vychutnávali jejich genius loci. Zvlášť Dubrovník, kam jsme se vydali navečer, byl úchvatný. Plný turistů z celého světa, hlučících restaurací a barů, celý nasvětlený a pomalu vychládající jako bílý kámen ponechaný po celý den na slunci. Nezapomenutelná je i "půlnoční" plavba lodí, jen za svitu úplňku.
Děti byly šťastné, zvládly jet celý dlouhý den a zasloužily si dárky, které jsme pro ně měli přichystané. Míša si brzo našel místní kamarády a jazyková bariéra nebyla překážkou. Krásná byla rána, když se děti přišly přitulit a my nemuseli nikam chvátat a mohli se jen povalovat. A také snídaně s výhledem na zelenou zahradu, barevné květiny a moře. Krásné byly i odpolední siesty, když šla Verunka spát a my si z ní s radostí brali příklad k následování a také teplé večery, kdy se nechtělo do postele, ale člověka to lákalo na noční procházku.
Dlouhou cestu jsme rozdělili na dvě části. Tam i zpátky jsme spali ve Slovinsku u kamarádů, o kterých jsem zde už vícekrát psal. Znovu jsme byli udiveni jejich pohostinností. Znovu poznávali krásy místní kuchyně i města a okolí. Auto šlapalo jak mělo, najeli jsme přes 2 a půl tisíce kilometrů bez jediného problému a tak mu za to patří pohlazení po kapotě a vřelé díky. Cesta utíkala docela rychle, nejen díky neuvěřitelným dálnicím, zasazených do horských masívů a klenoucích se přes hluboké strže a soutěsky, ale i kvůli pánům Uhlířovi a Svěrákovi, jejichž písně v autě hrály dokola bez omrzení.
Prostě spokojenost, pohoda a radost. Co víc bychom si mohli přát?
Žádné komentáře:
Okomentovat