Ludas page

Otevřenými okny je cítit vůně lesa a slyšet zpěv ptáků. Celá chata voní dřevem a já sedím v kraťasech a oblíbeném tričku na polštářích staré sedačky, v ruce držím hřeben a češu Ivě vlasy.

Celá chata je otevřená dokořán, stejně jako atmosféra odrážející starou zašlou trampskou slávu. Seznámil jsem se díky Ivě s novými lidmi a cítím se mezi nimi dobře. Hodiny i dny utíkají, naplněny klidem, smíchem, škádlením i upřímnými rozhovory. Máme prázdniny a čas je k nám milosrdně shovívavý, neutíká tak rychle jako jiným. V mých vzpomínkách jsou to dny zalité sluncem a večery plné svítících hvězd a praskání ohně.

Každou chvíli někdo vezme kytaru a něco zahraje, někdo se přidá a zpívá, jiní jen poslouchají. Každý je plný svých plánů, tužeb, nevyřčených smutků i doufání. Prstýnky jsou zde spíše z trávy a něco takového jako oční stíny nebo lakování nehtů jakoby ani neexistovalo. Přesto (možná právě proto) je tento svět tak nějak upřímnější, přirozenější a tím i krásnější.

A do tohoto světa já utíkám. Od rána plním povinnosti na chatě u rodičů a na odpoledne mizím z naší vesnice, sjíždím mezi poli, parkuji motorku a slézám po skále dolů k řece. Slunce se odráží ve vodní hladině a Iva leží na náplavce. Přes všechno, co jsem zde už vyjmenoval, je právě ona tím hlavním motivem mých cest na toto místo.

Češu vlasy a cítím, jak mi Iva voní. Jsme ale kamarádi a tak jí to neřeknu. Užívám si její přítomnosti. Užívám si, že je ráda, že jsem s ní. Užívám si kamarádství, kterého si vážím natolik, že se bojím ho zkazit tím, že vyslovím to nevyřčené, co oba dva už stejně začínáme tušit a možná i víme.

Z malého magneťáku byl ještě před chvílí slyšet hlas Žalmana nebo nové desky Honzy Nedvěda, ale Iva tam teď vložila Vangelise a jeho Vzpouru na lodi Bounty. Hudba postavená na klavírním základě, jak se mohu dodnes přesvědčovat, je Ivě nejbližší. Přikládám hřeben a projíždím blonďaté vlasy, opatrně, abych netahal. Sem tam se Ivy něžně dotknu, to jak podržím pramen vlasů. Konečky prstů jsou jedním z nejcitlivějších míst na lidském těle. Dělám, jako že nic, že prostě jen češu vlasy a přitom se zapojuji do hovoru ostatních. Ve skutečnosti se s těmi vlasy něžně mazlím, hladím je a srdce mi buší.

Hrajeme hru a nevíme, jaký bude mít konec. Známe své role a hrajeme je dobře. A jestli z nich někdy vypadneme, pak už budeme vědět, že se déle nedokážeme přetvařovat.

Ale ten čas ještě nenastal, až za pár týdnů či měsíců budeme na pódiu u konce s dechem a sundáme masky. A pod nimi budeme jeden pro druhého ještě krásnější než doposud.

Ale to zatím ještě nevíme, zatím jen Ivě češu vlasy a dělám jako že nic. Zatím si Iva nechává česat vlasy a dělá, jako že nic...