Ludas page

Tento týden mi bylo pětatřicet. Co k tomu dodat? My, staří lidé už nemáme v životě tolik potěšení jako zamlada:-) Ano, když se zeptáte někoho z mých blízkých, potvrdí, že jsem odjakživa vtipkoval na téma svého věku. Když se v osmnácti postavíte, nostalgicky se zasníte a vážně s obavou v hlase pronesete, že už ten život není jako zamlada, to prostě partu rozesměje.

Co se mi ale stalo, když jsem včera přišel ke své šestaosmdesátileté (ano, čtete správně - 86 let) babičce? Sedli jsme si do kuchyně ke stolu a ona mi přála k narozeninám. A já pak, aby řeč nestála, říkám "Tak babi, je mi pětatřicet, to je hodně, viď? To jsem už starej, co?". A tak nějak jsem čekal typickou reakci starších lidí, kteří obvykle začnou živě argumentovat, jak je to krásný věk, co by za to dali, kdyby se do něj mohli vrátit a co mají říkat oni. Babička ale jen pokývala hlavou, podívala se do dálky a řekla "No, to teda jsi..." a nic dalšího neřekla. Pořád jsem čekal, zda ještě něco nedodá nebo zda to není z její strany nějaký vtip a pak jsem se musel začít smát, protože to myslela vážně. A tak říkám "No, babi, od tebe to teda sedí..."

Cítím se dobře, je mi fajn a tak nějak je mi to číslo značící můj věk vzdálené. Vím, že ho nelze podle svědectví mých rodičů a zápisu v matrice popřít, ale jakoby ani nepatřilo k mému životu. Stáří si mě najde, neschovám se mu. Přijde bez ohlášení. Jaké asi bude? Znovu si vzpomenu na svou babičku a na životní moudrost, kterou mi předala.

Jednou jsem ji vezl autem, povídali jsme si a v tom jsem se zeptal: "Babičko, jaký je to být starý?" Babička se zamyslela, dlouho nic neřekla a pak ta distingovaná stará paní, která nikdy nemluvila sprostě, řekla "Na hovno, Luděčku ..." A já jen vyprsknul smíchy, ale věděl jsem, že tato odpověď vystihla přesně to, co měla na mysli...

A tak nehledě na věk, raduji se z každého dalšího roku (už jen z toho důvodu, že v mém věku si nemohu být jistý, zda není zároveň rokem posledním :-)).