Odvezli jsme Míšu na skautský tábor. Ne, že bychom se ho chtěli zbavit, tendence byla z mé strany spíše opačná. Snažil jsem si nepředstavovat všechna zranění, která by se mu mohla stát. Snažil jsem se nevžívat do pocitů, že náš maličký Míša je už tak velký, že dokáže být sám na táboře. Snažil jsem se nepředstavovat si, jak se se vypořádá se zásadami bezpečnosti a hygieny.
Teď by asi mělo příjít vyprávění z mé minulosti, několik historek z pobytu na táboře z mého dětství. Má to ale jeden háček. Já na táboře nikdy nebyl. Vždy jsem trávil prázdniny na vesnici, kde jsme měli chatu a na dovolených, kam jsem s našimi jezdil. Tábor měl pro mě obraz odkládací instituce, kterou musí děti přečkat a kde se, při šťastné a výjimečné konstalaci všech okolností, může některým dětem líbit. A k tomu se přidávají moje vzpomínky na sportovní soustředění plné dřiny a výkonostních testů nebo filmy jako "Pějme píseň dohola", které moc pozitivního do celé představy tábora nepřinášejí.
Co mě ale přesvědčilo, bylo Míšovo nadšení a těšení. Na otázku, zda se těší, odpověděl rozzářený Míša větou "No, kdo by se přece netěšil?!?". Těšil se na kamarády, které zná z oddílu, kam chodí každý týden. Těšil se na stan s podsadou a chtěl si s sebou vzít na poličku v něm svůj kaktus z pokojíku (aby si to tam hezky zabydlel, podařilo se nám, mu to rozmluvit), těšil se na hry, které tam budou hrát a mnoho dalšího. Znovu a znovu objevuji jeho povahu, která se neustále utváří a formuje a tím mě tolik překvapuje. Někdy nepříjemně, protože se mi nepodobá, někdy příjemně, ze stejného důvodu.
Další věc, která mě uklidnila, byla přítomnost naší neteře, která dělá na táboře jednu z vedoucích. Je to vlastně taková moje tajná spojka, která by mi v případě problémů dodávala informace (a přiznám se, že jsem pro jistotu její služby, alespoň zpočátku, využil) a také Míšovi pomohla a dohlédla na něj, kdyby se dostal do nějaké situace, se kterou by si nevěděl rady.
Takže zítra tábor Míšovi končí, pojedeme za ním a těším se na něj i na jeho vyprávění. Rodina nebyla pohromadě, což pro mě znamená neustálý pocit jakési nekompletnosti, pocit, že něco není v pořádku a k tomu zapnutý mobil s hlasitým vyzváněním v noci u postele. Už se těším, až ten mobil zase vypnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat