Taky máte někdy pocit, že pracovní týden musí mít zcela určitě více dnů, než jen pět. Pondělí, pak další den beze jména a až potom úterý. A další dva dny a pak až středa a tak to jde dál a dál. Pracovní dny jsou vagóny naložené uhlím a vy jste v tom vlaku tím prvním, který je vleče a pomalu upouští páru. A víkend, ten větroplach a náctiletý pobuda, proběhne kolem a ani nepozdraví. Tak to je přesně můj pocit z minulého hektického týdne. Týdne, o kterém jsem psal minule. Týdne, který s sebou přinesl do naší rodiny velké změny.
Znovu nemohu jinak, než psát o víkendu a odkázat na zelené šumavské království a skoro nekonečné možnosti, jak se po tak velkém území, plném lesů, luk a zapomenutých stavení, toulat. Spolu s rodinou mé sestřičky, od pátku až do neděle, nám bylo společně dobře. Vlídné sobotní počasí bylo více letní než podzimní a teploty přesahovaly 20 stupňů.
Vzali jsme kola a jeli z poloviny cestou, která pro nás byla premiérou. Cestou lemovanou velkoformátovými plátny plnými barevných impresionistických obrazů. Všechny odstíny a tóny hnědé, žluté, zelené a červené. Malíř musel být ten největší umělec, protože to byla ta nejkrásnější galerie na světě.
A děti šťastné a plné energie, a v té samé minutě najednou nešťastné a vyčerpané a znovu dokola. A můj Míša, který poctivě šlapal celou cestu. Přitom se už po prvních dvou kilometrech ptal, kdy už tam budeme. A odpoledne, kdy jsme najeli skoro 40 kilometrů, šel ještě na houby a nakonec už po sedmé vyčerpán tvrdě usnul.
Večerní povídání u svíček a tma, strašidelná a hustá, nahlížející do oken, až se člověk bojí otevřít dveře a vyjít ven, do toho nebezpečného světa plného neznámých zvuků a vůní. V kamnech praskal oheň a my bychom natáhli ty dva dny na více takových.
To byl náš víkend a nic nám nezkazilo radost. Ani pravé nedělní psí počasí ... ani Ivanky vyvrknutý kotník a následná návštěva ambulance ... ani moje zablokované rameno ... ani ..:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat