Ludas page

Zima se blíží a my se na ni snažíme připravit. Stejně jako minulý rok jsme využili nabídku získat zadarmo nějaké dřevo a na konci září se vydali do lesa. Protože měl Míša výpravu se svým skautským oddílem, domluvili jsme pro Verunku hlídání u babičky a vydali se s Ivou do lesa sami. Měli jsme čistit les a kácet suché „mrtvé“ stromy.

Podzimní les, mlžné ráno, kapky rosy a probleskující paprsky slunce. Atmosféra podzimu, toho krásného a vlídného. Krásný čas na procházky a rozjímání. Čas, který žel nemáme. Jen chvíli stojíme a kocháme se a pak přichází ke slovu realita života, vezmu do ruky motorovou pilu a romantika je pryč.

Vždy mě zarazí, když pila začne řvát do ticha lesa. Mám pocit, že se dopouštím nějaké svatokrádeže. Po chvíli si zvykám, ale stejně, jak mohu, tak pilu zastavuju a nenechávám běžet. Vždy mě překvapí, jak v lese voní dřevo a jak zavoní, když se pila zařízne do dřeva. A vždy mě překvapí, jak velká dřina práce v lese je.

Vzpomínám si na výstavu na šumavské Kvildě, v místním muzeu. Je tam velkoformátová fotografie muže v životní velikosti, myslím, že někdy z počátku 20. století. Najednou jsou vidět detaily, které jindy na starých černobílých fotografiích zanikají. Najednou jsou vidět velké upracované ruce, zašívané rukávy a vyspravované oblečení, na dnešní dobu zvláštní boty - jak se v nich vlastně chodilo, když byly ručně šité bez všech goretexů a speciálního tvarování a měkčení podrážky. Ten člověk působí na jednu stranu unaveně, možná až ztrhaně, ale na druhou také jako někdo, kdo je pevný jako kámen a hrdý. Dívá se do čočky fotoaparátu a zanechává tam určitý druh smutku a smíření. Smíření snad s těžkou prací, kterou celý život dělá? Smutek z doby, která je plná změn? Která má v sobě nadšení z technické revoluce, růstu měst, nových občanských práv a přitom neví, že jí čekají světové války a holokaust?

Když dělám v lese, vždy si na toho člověka z fotografie, dávno už mrtvého, vzpomenu. Jako bych na chvíli cítil, jaký byl tehdy život. Když po dvou hodinách na pár minut s Ivou usedáme a odpočíváme, zpocení, unavení, s pilinami ve vlasech a škrábanci po těle, mám pocit, že jsem se alespoň trochu přiblížil tomu, jaký byl tehdy, na počátku 20. století život. Že to byla pro obyčejného člověka obrovská dřina. Že se dělalo 6 dní v týdnu, žádná dovolená, žádná nemocenská, žádné zdravotní pojištění. Člověk musel uživit rodinu a život byla obrovská dřina.

Zároveň mám ale z té práce vždy dobrý pocit. Jako bych se setkal s něčím, co tady bylo už odedávna. Jako bych přeskočil všechny ty mezičlánky průmyslu a byl jsem tu jen já a příroda s tím, co člověku přirozeně nabízí. Tenhle pocit je těžko definovatelný, přesto osvobozující. Jako když chcete dělat sport a jdete si zaběhat nebo zaplavat. Něco, co je nejpřirozenější, k čemu nepotřebujete nic dalšího. Jen to elementární, jednoduché, co tu bylo už od počátků lidstva.

...

A tak jsme přivezli dřevo. Unavení, ale s dobrým pocitem. Až bude za okny nevlídno, ať už bude mrznout nebo budou plískanice, u nás bude v krbu praskat oheň a bude tam teplo a útulno. 

Zimo, můžeš přijít…