Nedávno jsem četl zajímavý článek jednoho z mých bývalých profesorů. Přednášel v Senátu o médiích a jejich dopadu na dnešní společnost. Jeho zamyšlení je psáno s lehkostí a vtipem, tolik typickými pro jeho přednášky a přivedla mě znovu k zamyšlení nad tou neuvěřitelnou změnou, kterou naše společnost právě prochází. Nejvíce fascinující je pro mě fakt, že si tuto změnu příliš neuvědomujeme.
Nerad bych parafrázoval onu přednášku, to sem raději dám odkaz pro ty z vás, které by mohla zajímat, ale určitě z ní budu v některých bodech vycházet.
V celé historii vždy platila zákonitost, že média definovala způsob komunikace společnosti a tím i přemýšlení samotných lidí.
Zatímco, před 20 lety jste na schůzku se svou dívkou museli přijít včas, protože jinak by při vašem zpoždění odešla a kdo ví, zda by přišla příště. Dnes je, a zvlášť mezi mladými lidmi, kteří jsou s novými technologiemi nejvíce srostlí, schůzka několikrát a často různými komunikačními kanály potvrzovaná a posunovaná v čase. K tomu je normální, že se lidé navzájem upozorňují, že už jsou na cestě, ale nestíhají. Výsledkem je relativnost našich domluv, relativnost slibů a dohod. Před 20 lety jste neměli jistotu, že člověka, se kterým se na něčem domluvíte, ještě do samotné schůzky uvidíte nebo zastihnete. Pokud jste se domlouvali, museli jste opravdu přemýšlet, zda ve slibovaný čas budete na místě. To dnes nemusíte. Odpovědnost domluvy je otupena možností neustále domluvu upravovat a odpovědnost za její nedodržení je zrelativizována omluvami, které přicházejí dříve, než na místo dorazíte. Teď nekritizuji, je to i mnou používaná praxe, jen definuji, všímám si těchto změn.
Dodnes vzpomínám na jednu mou schůzku s Ivou, to jsme spolu ještě nechodili, ale chtěli jsme se přes prázdniny vidět. Končil jeden školní rok a my věděli, že každý jede na nějakou dovolenou a těžko se někde zastihneme. Proto jsme se domluvili na termín za 3 týdny, v tolik a tolik hodin, na tom a tom místě. A pak jsme se, skoro v půlce prázdnin, na tom a tom místě, v tolik a tolik hodin sešli. Zkuste něco takového říct dnešnímu teenagerovi. Bude touto kuriozitou překvapený a zařadí si tuto vzpomínku někam do kolonky "kdysi dávno - divná doba - zaostalá".
Ale ono to tak dávno není. Je to 20 let. Komunikace v roce 200 byla v podstatě stejná jako v roce 600 a v podstatě stejná (jen s tím rozdílem, že byly objeveny nové materiály při výrobě "papíru", na který se psalo) jako v roce 1200. V historii se způsoby komunikace často měnily v řádech staletí či tisíciletí. Teď se to děje v řádech desítek let a možná, s přihlédnutím na fenomén sociálních sítí, v řádech let.
Zatímco před 15 až 10 lety bylo vyjádřením postoje člověka "být na příjmu", dnes se stává právě to opačné. Když jsem někdy v roce 1998 volal babičce a řekl jí, že jí volám z dovolené a že jsem právě na louce, chvíli to trvalo, než mi to uvěřila. Mít svou vlastní mailovou schránku (jedno, že není pořádně komu psát), komunikovat pomocí sms zpráv a volat odkudkoliv a kamkoliv (i když je to drahé), znamenalo jít s dobou, držet prst na tepu moderních technologií. Moderní bylo "být na příjmu". Bylo to fascinující. Otázka "kde zrovna jsi" nebyla jen vyjádřením taktu a dotazu, zda může volaný bez problémů mluvit, ale také zvědavostí volajícího. Byla to taková hra a vzrušení z toho, že mohu komunikovat bez omezení dané prostorem, kde se nacházím. Po letech, kdy něco takového bylo nejenom nemožné, ale i těžko představitelné, se nelze takovýmto pocitům divit.
Ale stačilo pár let na to, aby se mail stal normálním způsobem osobní i pracovní komunikace, mobil mají i prababičky a pocit, že jste se tímto způsobem definoval jako někdo, kdo "jde s dobou", je dávno pryč. Změna, ke které došlo během 5 let.
Právě myšlenka profesora Jiráka o vědomém rozhodnutí “nebýt na příjmu” mě velmi zaujala. Rozhodnutí zůstat “off-line” je dnes otázkou životního postoje, se všemi důsledky, které k tomu patří. Člověk vypíná mobilní telefon s pocitem vědomého se odmlčení, odloučení od možnosti být “spojen” s ostatními a rozhoduje se přijmout potenciální důsledky, které z tohoto rozhodnutí mohou pramenit (co když se něco stane a já nebudu na příjmu). Dalšími důsledky jsou také výčitky (ať už vyslovené nebo jen tušené) ostatních, kteří se neúspěšně pokoušeli o kontakt. Člověk musí obhájit své rozhodnutí a zodpovědět otázku “proč měl vypnutý telefon”. Tyto myšlenky, tyto vztahy příčin a následků, tato komunikace by před 20 lety neexistovala. Otázky typu “poslal jsem ti esemesku”, přišla mi “doručenka” nebo “nemám signál” by byly v nedávné historii výsledkem nadměrné fantazie nebo snad choré mysli.
Během dvaceti let se změnila nejen řeč, která byla obohacena o nové pojmy, ale také vzorce chování a komunikace mezi lidmi.
Ale čas běží, během několika posledních let se výkon malých komunikačních zařízení zněkolikanásobil. Stávají se z nich zároveň fotoaparáty, hudební přehrávače, elektronické čtečky knih, přehrávače filmů a televize, prohlížeče internetu, rádio, mailový klient, GPS navigace a herní konzole. A s touto revolucí výkonu se také mění návyky lidí. Člověk má neustále u sebe v podstatě nevyčerpatelný zdroj zábavy. Čekáme v čekárně a čteme, sportujeme a posloucháme, jsme na dovolené a díváme se na zprávy z domova nebo na zábavný seriál, který v telefonu máme nahraný. Nedávno jsem byl v Praze a byl jsem překvapený, kolik lidí v metru čte na mobilu nebo tabletu nebo poslouchá nahrávky. Polovina? Jako by lidé postupně neuměli zůstat sami jen se svými myšlenkami. Jako by přemýšlení a přemítání bylo něco neslušného, jako by to byla v dnešní době zaměřené na co nejvyšší výkon, jen ztráta drahocenného času, který můžeme využít pro vlastní zábavu. Hlavně ne ticho, pomalejší tempo, chvíle ztišení a klidu. Všechno jede na plné otáčky, každá vteřina musí být využitá, naplněná, zahlučněná.
Profesor Jirák mluví o kompromitaci paměti. Jde o to, že se naše mysl postupně začíná na techniku spoléhat i v těch nejmenších a běžných životních situacích. Nemusím si pamatovat jízdní řád, protože ho mám vyfocený nebo si ho najdu přes aplikaci stahující data z internetu. Nemusím si pamatovat čísla, jsou uložena na simkartě nebo v paměti telefonu. Fráze “není ostuda něco nevědět, je ostuda nevědět, kde si to zjistit” nabývá neuvěřitelných rozměrů. Slovo “vygooglit” (nebo mám napsat vygůglit?!) se usadilo ve slovníků velké části populace. Lidé přestávají “vědět”, protože ví, kde to “zjistit”.
Kde se to všechno zastaví? K čemu všechny tyto posuny směřují? Jak rychle půjde vývoj techniky v blízké budoucnosti? Kdy nám technika začne více brát než dávat? A neděje se to už dávno?
PS.
Psal bych dál, mluvil o internetu a jeho vývoji, o mých vzpomínkách na jeho začátky, ale nemůžu zvoní mi mobil a já ho musím vzít. Jinak budu muset vysvětlovat, proč jsem ho zase nevzal …:-)
PPS.
Odkaz na přednášku profesora Jana Jiráka: “Nejvyšší daní za existenci nových médií je čím dál větší kompromitace paměti“.
Nerad bych parafrázoval onu přednášku, to sem raději dám odkaz pro ty z vás, které by mohla zajímat, ale určitě z ní budu v některých bodech vycházet.
V celé historii vždy platila zákonitost, že média definovala způsob komunikace společnosti a tím i přemýšlení samotných lidí.
Zatímco, před 20 lety jste na schůzku se svou dívkou museli přijít včas, protože jinak by při vašem zpoždění odešla a kdo ví, zda by přišla příště. Dnes je, a zvlášť mezi mladými lidmi, kteří jsou s novými technologiemi nejvíce srostlí, schůzka několikrát a často různými komunikačními kanály potvrzovaná a posunovaná v čase. K tomu je normální, že se lidé navzájem upozorňují, že už jsou na cestě, ale nestíhají. Výsledkem je relativnost našich domluv, relativnost slibů a dohod. Před 20 lety jste neměli jistotu, že člověka, se kterým se na něčem domluvíte, ještě do samotné schůzky uvidíte nebo zastihnete. Pokud jste se domlouvali, museli jste opravdu přemýšlet, zda ve slibovaný čas budete na místě. To dnes nemusíte. Odpovědnost domluvy je otupena možností neustále domluvu upravovat a odpovědnost za její nedodržení je zrelativizována omluvami, které přicházejí dříve, než na místo dorazíte. Teď nekritizuji, je to i mnou používaná praxe, jen definuji, všímám si těchto změn.
Dodnes vzpomínám na jednu mou schůzku s Ivou, to jsme spolu ještě nechodili, ale chtěli jsme se přes prázdniny vidět. Končil jeden školní rok a my věděli, že každý jede na nějakou dovolenou a těžko se někde zastihneme. Proto jsme se domluvili na termín za 3 týdny, v tolik a tolik hodin, na tom a tom místě. A pak jsme se, skoro v půlce prázdnin, na tom a tom místě, v tolik a tolik hodin sešli. Zkuste něco takového říct dnešnímu teenagerovi. Bude touto kuriozitou překvapený a zařadí si tuto vzpomínku někam do kolonky "kdysi dávno - divná doba - zaostalá".
Ale ono to tak dávno není. Je to 20 let. Komunikace v roce 200 byla v podstatě stejná jako v roce 600 a v podstatě stejná (jen s tím rozdílem, že byly objeveny nové materiály při výrobě "papíru", na který se psalo) jako v roce 1200. V historii se způsoby komunikace často měnily v řádech staletí či tisíciletí. Teď se to děje v řádech desítek let a možná, s přihlédnutím na fenomén sociálních sítí, v řádech let.
Zatímco před 15 až 10 lety bylo vyjádřením postoje člověka "být na příjmu", dnes se stává právě to opačné. Když jsem někdy v roce 1998 volal babičce a řekl jí, že jí volám z dovolené a že jsem právě na louce, chvíli to trvalo, než mi to uvěřila. Mít svou vlastní mailovou schránku (jedno, že není pořádně komu psát), komunikovat pomocí sms zpráv a volat odkudkoliv a kamkoliv (i když je to drahé), znamenalo jít s dobou, držet prst na tepu moderních technologií. Moderní bylo "být na příjmu". Bylo to fascinující. Otázka "kde zrovna jsi" nebyla jen vyjádřením taktu a dotazu, zda může volaný bez problémů mluvit, ale také zvědavostí volajícího. Byla to taková hra a vzrušení z toho, že mohu komunikovat bez omezení dané prostorem, kde se nacházím. Po letech, kdy něco takového bylo nejenom nemožné, ale i těžko představitelné, se nelze takovýmto pocitům divit.
Ale stačilo pár let na to, aby se mail stal normálním způsobem osobní i pracovní komunikace, mobil mají i prababičky a pocit, že jste se tímto způsobem definoval jako někdo, kdo "jde s dobou", je dávno pryč. Změna, ke které došlo během 5 let.
Právě myšlenka profesora Jiráka o vědomém rozhodnutí “nebýt na příjmu” mě velmi zaujala. Rozhodnutí zůstat “off-line” je dnes otázkou životního postoje, se všemi důsledky, které k tomu patří. Člověk vypíná mobilní telefon s pocitem vědomého se odmlčení, odloučení od možnosti být “spojen” s ostatními a rozhoduje se přijmout potenciální důsledky, které z tohoto rozhodnutí mohou pramenit (co když se něco stane a já nebudu na příjmu). Dalšími důsledky jsou také výčitky (ať už vyslovené nebo jen tušené) ostatních, kteří se neúspěšně pokoušeli o kontakt. Člověk musí obhájit své rozhodnutí a zodpovědět otázku “proč měl vypnutý telefon”. Tyto myšlenky, tyto vztahy příčin a následků, tato komunikace by před 20 lety neexistovala. Otázky typu “poslal jsem ti esemesku”, přišla mi “doručenka” nebo “nemám signál” by byly v nedávné historii výsledkem nadměrné fantazie nebo snad choré mysli.
Během dvaceti let se změnila nejen řeč, která byla obohacena o nové pojmy, ale také vzorce chování a komunikace mezi lidmi.
Ale čas běží, během několika posledních let se výkon malých komunikačních zařízení zněkolikanásobil. Stávají se z nich zároveň fotoaparáty, hudební přehrávače, elektronické čtečky knih, přehrávače filmů a televize, prohlížeče internetu, rádio, mailový klient, GPS navigace a herní konzole. A s touto revolucí výkonu se také mění návyky lidí. Člověk má neustále u sebe v podstatě nevyčerpatelný zdroj zábavy. Čekáme v čekárně a čteme, sportujeme a posloucháme, jsme na dovolené a díváme se na zprávy z domova nebo na zábavný seriál, který v telefonu máme nahraný. Nedávno jsem byl v Praze a byl jsem překvapený, kolik lidí v metru čte na mobilu nebo tabletu nebo poslouchá nahrávky. Polovina? Jako by lidé postupně neuměli zůstat sami jen se svými myšlenkami. Jako by přemýšlení a přemítání bylo něco neslušného, jako by to byla v dnešní době zaměřené na co nejvyšší výkon, jen ztráta drahocenného času, který můžeme využít pro vlastní zábavu. Hlavně ne ticho, pomalejší tempo, chvíle ztišení a klidu. Všechno jede na plné otáčky, každá vteřina musí být využitá, naplněná, zahlučněná.
Profesor Jirák mluví o kompromitaci paměti. Jde o to, že se naše mysl postupně začíná na techniku spoléhat i v těch nejmenších a běžných životních situacích. Nemusím si pamatovat jízdní řád, protože ho mám vyfocený nebo si ho najdu přes aplikaci stahující data z internetu. Nemusím si pamatovat čísla, jsou uložena na simkartě nebo v paměti telefonu. Fráze “není ostuda něco nevědět, je ostuda nevědět, kde si to zjistit” nabývá neuvěřitelných rozměrů. Slovo “vygooglit” (nebo mám napsat vygůglit?!) se usadilo ve slovníků velké části populace. Lidé přestávají “vědět”, protože ví, kde to “zjistit”.
Kde se to všechno zastaví? K čemu všechny tyto posuny směřují? Jak rychle půjde vývoj techniky v blízké budoucnosti? Kdy nám technika začne více brát než dávat? A neděje se to už dávno?
PS.
Psal bych dál, mluvil o internetu a jeho vývoji, o mých vzpomínkách na jeho začátky, ale nemůžu zvoní mi mobil a já ho musím vzít. Jinak budu muset vysvětlovat, proč jsem ho zase nevzal …:-)
PPS.
Odkaz na přednášku profesora Jana Jiráka: “Nejvyšší daní za existenci nových médií je čím dál větší kompromitace paměti“.
3 komentáře:
Hodne peknej clanek. Frazi "hodit se offline" pouzivam, kdyz nekde zemre... To o necem vypovida
Děkuju, jsem rád, že tě to zaujalo. Hláška s off-line jenom dokládá, jak se v naším jazyku usazují fráze, které by opravdu neměly před pár lety smysl :-).
taky zaujalo
Markéta
Okomentovat