Ludas page

Asi bych mohl dnešní příspěvek naplnit lamentováním nad počasím, které ukazuje tento rok velmi neobvyklou podobu jara. Duben už má první týden za sebou, přesto je počasí stále zimní. Často více zimní než v prosinci nebo v lednu. V médiích se mluví o teplotních rekordech a také o desítkách let, kdy byla naposled na jaře taková zima. Mezi lidmi se šíří nemoci, plno lidí má v dubnu chřipku a leží doma v horečkách. V noci mrzne, ve dne často sněží, lidé mají stále na svých autech obuté zimní gumy, když jde člověk po městě, všichni lidé mají oblečené stejné věci, jako měli oblečené v prosinci nebo v lednu. 

Před třemi týdny jsme koupili v květinářství mnoho různých jarních kytiček a nasázeli je do třech truhlíků různých velikostí. Kopretiny, narcisky, petrklíče, macešky a kdoví, co ještě. Chtěli jsme, aby to vypadalo u nás na zahradě trochu jarně. Stále totiž mrzne, některé keře a stromy jsou zabaleny a chráněny před mrazem, jarní kytičky se kromě krokusů neodvážily pořádně vykouknout a my chtěli ten strohý dojem trochu vylepšit. Dopadlo to tak, že už třetí týden máme v garáži schované ty tři truhlíky, které vynášíme k domu jen, když má přijít návštěva, protože je nám líto, že nejsou vidět. Večer je znovu odnášíme do garáže. Tento zoufalý souboj s počasím nemáme šanci vyhrát. Takže trpělivě čekáme, kdy se to konečně zlomí a teploty budou stoupat.

Prostě a jednoduše, letošní rok neprožíváme v tomto období jaro, ale stále ještě zimu. A protože počasí není jen oblíbeným konverzačním tématem, ale hlavně fenoménem, který silně ovlivňuje náš život, tak i já musím napsat, jak zvláštní byl minulý týden a jak jsme si užili pravou a nefalšovanou zimu.

Už na podzim jsme si slibovali, že na Velikonoce pojedeme na chatu. Na podzimní prázdniny jsme to nezvládli. Iva začala pracovat, nevěděli jsme co dřív a rádi jsme přijali nabídku našich kamarádů, strávit část prodlouženého víkendu společně na jejich rodinném domečku. “Ale na jaře, to určitě pojedeme...”, slibovali jsme si tehdy a slibovali jsme si i v následujících měsících. S vidinou jarního slunění v lehátkách, bzučících keřů zlatých dešťů, projížděk na lodi po řece a dlouhých výletů v přírodě. Skutečnost byla vzdálená našim představám více, než jsme si dokázali představit. Loď na řece nebyla, protože kolem břehů byl ještě led. Nešla voda do kohoutků i na splachování záchodu, protože jinak by pravděpodobně popraskaly trubky. Kytičky jsme neviděli nikde, zato všude byly stopy nejrůznější zvěře, protože ve sněhu jsou stopy dobře vidět. A místo dlouhých procházek jsme měli procházky krátké, nabaleni v zimním oblečeni, v šálách, čepicích a rukavicích. A k tomu všemu jsme přidali bobování na stráni nad osadou. Každý den nám sněžilo, v kamnech to praskalo, ale nám bylo dobře a byli jsme rádi, že jsme se nakonec vyprovokovali přijet sem, navzdory předpovědím počasí. Až na jedno milé odpoledne, kdy jsme dojeli za našima, aby mohly děti sbírat čokoládová vajíčka a jiné dobroty v závějích sněhu, jsme strávili krásné 4 dny v zasněženém lese. Byla to krásná zimní dovolená!

Poslední rozloučení se zimou bylo tento čtvrtek 4 dubna. Protože většina lyžařských areálů oficiálně zavřela 1. dubna, museli jsme počkat, až začnou znovu otevírat. První to nevydržel hned 3. dubna, takže následující den jsem vyrazili s Míšou na Šumavu. Čtvrtek odpoledne, 4 stupně pod bodem mrazu, skoro metr sněhu, ojíněné stromy a čerstvě napadaný prašan. Areál bez front, za zlevněné vstupné a lyžování na “varhánkách” nebo na “manšestru” (podle toho, jak tomu říkáte:-)). Co víc si přát.

Ale přeci jen. Je už duben. A tak píšu pomyslnou výzvu.

Milá Zimo, co takhle si dát na chvíli, alespoň na pár měsíců, trochu klid...?!?