V 18. a 19. století snili lidé o tom, že jednou bude člověk díky technickému pokroku méně pracovat a více odpočívat. Benjamin Franklin snil v 18. století o 4 hodinovém pracovním dni, zbytek měl být věnován “volnu a štěstí”. Jeden z nejvýznamnějších ekonomů minulého století J. M. Keynes předpokládal, že na počátku 21. století se bude pracovat je 2 hodiny denně.
Současná situace v době vyspělého technického pokroku je naprosto opačná. Například Američané jen ve srovnání s počátkem sedmdesátých let dvacátého století pracují o 200 hodin ročně více.
Začíná se vžívat termín pro jev, který se postupně stává běžnějším a běžnějším - časový hladomor.
Už mnoho let dělám v jedné a té samé práci. Stejný zaměstnavatel. O to větší rozdíl mohu pozorovat. Mé vzpomínky na mou práci před deseti - patnácti lety vypadají ve srovnání s dnešním pracovním tempem jako brigáda socialistické mládeže. Docházka se zapisovala na chodbě do sešitu, na obědy se chodilo volným tempem a nechvátalo se zpět, úkoly se sice plnily, ale přicházely pozvolna a byl čas na plno jiných věcí a zábavy. Člověk si toho tolik vyřídil a zařídil. Ať už v práci nebo při práci.
A dnes? V některých dnech je problém si dojít na oběd. Čipové karty přesně odměřují příchody a odchody. Ale to je vlastně jedno. Na nějakou zahálku stejně není čas, protože úkolů přichází tolik, že prostě není v lidských silách je všechny splnit. A tak se třídí podle priority, ty s nižší prioritou se odsouvají a kupí na nikdy neubývající hromadu, kterou člověk valí před sebou. Vstává se brzy, chodí se domů pozdě. A protože se mohu přihlásit na pracovní servery i z domova, stává se někdy, že pracuji vzdáleně. Kdykoliv je potřeba něco opravit nebo upravit. Večer, ráno, kdykoliv bude třeba. V tomto ohledu se očekává pružnost a ochota.
Pochopte mě, nestěžuji si na svůj úděl. Jsem rád, zvlášť v dnešní době, že svou práci mám. Chci jen na základě změny v mém životě ukázat na změnu v celé společnosti. Vidím tu změnu u své ženy, vidím to u svých známých a kamarádů. Vzpomínáme nostalgicky na dobu, kdy jsme říkali, že “nemáme čas” a nevěděli jsme, o čem mluvíme. Všichni se shodujeme, že se pracovní tempo zvýšilo a pracovních úkolů přibylo.
V 18. a 19. století snili lidé o tom, že člověk bude jednou méně pracovat a ve volném čase se bude vzdělávat a věnovat se duchovním věcem, které člověka pozvedají a dávají mu sílu zvládnout tíhu svého života a vlastní smrtelnosti. Pak přišla průmyslová revoluce, manufaktury, zvyšování životní úrovně a touha člověka vlastnit, hromadit a rozmnožovat dostala nový impulz.
A my, jako následovníci předchozích generací, neseme dál prapor vyšší výkonnosti a produktivity. Postupně toto pracovní tempo akceptujeme a přizpůsobujeme se mu. A hlavní otázka je, zda nám zbývá něco jiného, než se přizpůsobit? A ještě důležitější otázka je, zda bychom vůbec chtěli z tohoto kolotoče konzumu vystoupit, když by to znamenalo snížení naší životní úrovně. Zda bychom byli spokojení s nižším tempem a s větším volnem, když bychom měli méně peněz na věci a služby, které pro nás jsou nepostradatelné nebo se takovými zdají být.
A já musím čestně přiznat, že nechci, aby se má životní úroveň snižovala. A zároveň nechci, aby se práce stala smyslem mého života. Chci se pokusit vybalancovat profesní a soukromý život tak, abych si mohl sám sebe vážit, mít alespoň nějaký pocit seberealizace a na druhou stranu měl čas pro “duševní hygienu” a hlavu v oblacích.
V průběhu tohoto jara jsme Iva i já změnili v rámci našich zaměstnavatelů pracovní pozice.
Uvidíme tedy v praxi, jak to s tím “balancováním” bude ...
Současná situace v době vyspělého technického pokroku je naprosto opačná. Například Američané jen ve srovnání s počátkem sedmdesátých let dvacátého století pracují o 200 hodin ročně více.
Začíná se vžívat termín pro jev, který se postupně stává běžnějším a běžnějším - časový hladomor.
Už mnoho let dělám v jedné a té samé práci. Stejný zaměstnavatel. O to větší rozdíl mohu pozorovat. Mé vzpomínky na mou práci před deseti - patnácti lety vypadají ve srovnání s dnešním pracovním tempem jako brigáda socialistické mládeže. Docházka se zapisovala na chodbě do sešitu, na obědy se chodilo volným tempem a nechvátalo se zpět, úkoly se sice plnily, ale přicházely pozvolna a byl čas na plno jiných věcí a zábavy. Člověk si toho tolik vyřídil a zařídil. Ať už v práci nebo při práci.
A dnes? V některých dnech je problém si dojít na oběd. Čipové karty přesně odměřují příchody a odchody. Ale to je vlastně jedno. Na nějakou zahálku stejně není čas, protože úkolů přichází tolik, že prostě není v lidských silách je všechny splnit. A tak se třídí podle priority, ty s nižší prioritou se odsouvají a kupí na nikdy neubývající hromadu, kterou člověk valí před sebou. Vstává se brzy, chodí se domů pozdě. A protože se mohu přihlásit na pracovní servery i z domova, stává se někdy, že pracuji vzdáleně. Kdykoliv je potřeba něco opravit nebo upravit. Večer, ráno, kdykoliv bude třeba. V tomto ohledu se očekává pružnost a ochota.
Pochopte mě, nestěžuji si na svůj úděl. Jsem rád, zvlášť v dnešní době, že svou práci mám. Chci jen na základě změny v mém životě ukázat na změnu v celé společnosti. Vidím tu změnu u své ženy, vidím to u svých známých a kamarádů. Vzpomínáme nostalgicky na dobu, kdy jsme říkali, že “nemáme čas” a nevěděli jsme, o čem mluvíme. Všichni se shodujeme, že se pracovní tempo zvýšilo a pracovních úkolů přibylo.
V 18. a 19. století snili lidé o tom, že člověk bude jednou méně pracovat a ve volném čase se bude vzdělávat a věnovat se duchovním věcem, které člověka pozvedají a dávají mu sílu zvládnout tíhu svého života a vlastní smrtelnosti. Pak přišla průmyslová revoluce, manufaktury, zvyšování životní úrovně a touha člověka vlastnit, hromadit a rozmnožovat dostala nový impulz.
A my, jako následovníci předchozích generací, neseme dál prapor vyšší výkonnosti a produktivity. Postupně toto pracovní tempo akceptujeme a přizpůsobujeme se mu. A hlavní otázka je, zda nám zbývá něco jiného, než se přizpůsobit? A ještě důležitější otázka je, zda bychom vůbec chtěli z tohoto kolotoče konzumu vystoupit, když by to znamenalo snížení naší životní úrovně. Zda bychom byli spokojení s nižším tempem a s větším volnem, když bychom měli méně peněz na věci a služby, které pro nás jsou nepostradatelné nebo se takovými zdají být.
A já musím čestně přiznat, že nechci, aby se má životní úroveň snižovala. A zároveň nechci, aby se práce stala smyslem mého života. Chci se pokusit vybalancovat profesní a soukromý život tak, abych si mohl sám sebe vážit, mít alespoň nějaký pocit seberealizace a na druhou stranu měl čas pro “duševní hygienu” a hlavu v oblacích.
V průběhu tohoto jara jsme Iva i já změnili v rámci našich zaměstnavatelů pracovní pozice.
Uvidíme tedy v praxi, jak to s tím “balancováním” bude ...
Žádné komentáře:
Okomentovat