Tak nám skončila zima. A málokdo si toho vůbec všimnul. “Ona byla letos nějaká zima?”, zněla by možná otázka mnohých? V jednom časopisu psali, že letos byla spíše zima-nezima. To je celkem trefné. V něčem to zimu připomínalo a v něčem to připomínalo spíše podzim nebo jaro.
Tento týden asi pozorujeme poslední zimní záchvěvy. Ale slabé noční mrazíky už nezvrátí to, co je jasné. Jaro je tady. V minulých dnech a týdnech bylo už několikrát takové počasí, že se dalo být venku jen v mikině, minulý pátek dokonce jen v tričku. Člověk si na to tak rychle zvykne a nechce se mu zpět do svetrů a bund.
Když jsme se letos loučili s Jizerskými horami a děkovali za technický sníh, který zachránil naši lyžařskou dovolenou, tak jsem si sliboval, že minimálně jeden den musíme ještě na lyže. Míša dostal v závěru dovolené školení na carvingové oblouky a já poslouchal rady učitele, když mi popisoval, na co mám u Míši dávat pozor a jak s ním trénovat. Stejně tak i Verunka potřebuje upevnit to, co se letos na lyžích naučila. Prostě ideální příležitost vyrazit na Lipno a ještě si zalyžovat. Ostatně jarní lyžování na Lipně je pro naši rodinu takovou tradicí. 17. března končí hlavní sezóna a ceny klesají na snesitelnější úroveň. Kvalita sněhu není nejlepší, ale zase to vynahrazuje jarní sluníčko. Až na minulý rok to takhle děláme už mnoho sezón. Minulý rok byl výjimečný. I 14 dní po sedmnáctém březnu nic nenasvědčovalo tomu, že je jaro a lyžovalo se na přírodním sněhu v teplotách, které by březnu záviděl i leden. A jak to dopadlo letos? V týdnu před 17. březnem bylo pořád ještě na Lipně kolem půl metru technického sněhu. Nejvíce ze všech středisek okolo. V úterý dokonce teplota klesla k 5 stupňům pod nulou a spustila se sněžná děla. Tak fajn, říkal jsem si. Příští týden vyrazíme. A pak přišel víkend se silným deštěm a teplotami vysoko nad deset stupňů. V pondělí 17. března se dívám na internet a s překvapením zjišťuji, že už není kde lyžovat. Lyžařská sezóna skončila. Takový rozpačitý závěr.
Abych řekl pravdu, nebyla to jen špatná zpráva. Ne kvůli penězům či času, ale kvůli mým kloubům. Po snížení dávky kortikoidů mě rozbolela hlavně kolena. Samotného mě překvapilo, co najednou znamená vyjít druhé patro po schodech nebo jít s Míšou na inline brusle. Asi tedy bylo lepší, že jsme nakonec na lyže nejeli. Zytečně bych šel “přes závit”. Díky této skutečnosti se mi lépe s letošním lyžováním loučí. Doufám, že až zima přijde za rok, budu v lepší kondici a vyrazím vstříct bílým pláním s novým odhodláním a svou rodinou oblečenou ve funčkním prádle a v lyžařské výstroji po boku. :-)
Zimo! Tak zase za rok na viděnou …
Žádné komentáře:
Okomentovat