Ludas page

Máme za sebou opět po roce víkend v Praze. Taková tradice. Po hektických svatebních dnech to bylo milé a příjemné. Konečně jsme dokázali naplánovat program tak, abychom se dostali do Zahrad pod pražským hradem. Kaskády plné stromů a keřů, nejrůznější zákoutí a zákoutíčka, schody nejrůznějších směrů a tvarů, vůně květů mnoha barev, altánky, sochy, fontány, prostě krásné místo s velkým kouzlem. Kdybych bydlel poblíž, myslím, že nějaký hezký teplý podzimní den na jednom z těchto vyhřátých místeček a k tomu Nerudovi Povídky malostranské, to by byla ta pravá cesta časem.

Navštívili jsme také autorskou výstavu Tima Burtona. Přímo na Staroměstkém náměstí jsme si prohlíželi jeho kresby, skice, náčrty, kousky scénářů i plastyk. Osobité, vtipné a zároveň temné. Prostě takové, jaký je autor. Znovu jsme navštívili kubistickou kavárnu a večer restauraci, která se chlubí dvěma hvězdičkami od Polreicha.

Ale to hlavní bylo povídání, které jsme měli. Oprašovali jsme po roce zase kamarádství a začali přesně tam, kde jsme minule skončili. Měli jsme se tam krásně, bylo o nás postaráno tak, až se cítíme ještě více zavázaní a chtiví tuto pohostinost oplatit.

Ale zpět do reality. Po víkendu mě čekalo další vyšetření, které se většině lidí, kteří ho neabsolvovali, zdá nemožné a hrozné. Nám, kteří ho absolvujeme s pravidelnou periodou, se nezdá nemožné. Ale je to za mnou a mám radost. Výsledky ukazují zhojení a návrat k normálu. Zdá se, že se pomalu, ale jistě vracím do normálu. Nasazují mi nové, lepší a účinější léky, které každý nesnese. Pevně doufám, že já budu patřit mezi ty, kterým sednou. Čím více si uvědomuji, že jsem nemocný, tím víc vidím, jak rád žiju svůj život. Tady a teď. Zvlášť v tuto krásnou dobu plnou exploze přírody všudem kolem. To mě nabijí. Je krásné být na světě! Tak to zrovna teď cítím a prožívám...