Varování - níže uvedený článek obsahuje větší než malé množství sarkazmu a ironie!
Míša měl opět po roce (kdo by to byl řekl?:-)) narozeniny. Samozřejmě ho absolutně nenapadne, že by nebyla oslava, protože velká oslava plná dětí, plných stolů jídla a pití a zábavy, je něco naprosto samozřejmého :-). A tak jako každý rok plánujeme termín, voláme pozvaným a snažíme se najít ideální protnutí, kdy budou moct přijít všichni nebo alespoň skoro všichni. Já hledám na internetu nějaké hry, abych jako každý rok děti trochu rozproudil a aby měly na co vzpomínat. Iva peče, vaří a smaží. Uklízíme společně celý dům. Víme, že je to vlastně naprosto ztracený čas, ale nemůžeme si pomoct. Zajišťujeme dort a chlebíčky. Nakupujeme v Bille takový nákup, že si za bonusové nálepky koupíme celou armádu “naštvaných ptáků”. Prostě pohoda a klídek. Alespoň má člověk nějaké to zaměstnání v čase plném nicnedělání a přešlapování na místě…:-)
Když už máme konečně termín, který se samozřejmě minimálně jednou změní na jiný a kolečko všech telefonů může začít nanovo, doufáme, že vyjde počasí. Počasí hlásí, že vyjde. Ale dva dny před termínem se ozve televizní rosnička a klidným hlasem masového vraha oznámí, že právě ten den bude nejhůře, nejstudeněji a s nonstop deštěm. Hmm. Co na to říct. Ať žije Murphy a jeho podělaný zákony :-).
A tak se oslava odehraje celá u nás doma. Uvnitř. Mezi stěnami. Více než deset dětí, rozdováděných a plných destruktivní energie a k tomu několik zbídačelých rodičů, kteří se snaží si něco říct. Moc to ale nejde. Je to tím křikem dětí, hudbou z Xboxu, to, když některé z dětí tancují, nepřetržitým mlácením na soustavu bicích, kterou jsme Míšovi minulý měsíc koupili a na kterou se teď učí hrát všechny děti. Ty běhají nahoru i dolů, berou si jídlo a jí ho za běhu po domě, všude se válí hračky, věci, dárky, papíry a kusy jídla. Záchody a některé další části domu vypadají jako po rockovém fesťáku a my s Ivou … vlastně taky.
Tak zase za rok. Naštěstí … až za rok …
PS.
A teď vážně. Většina z toho, co jsem napsal, je pravda. Je potřeba říct jedno velké ALE. Z předchozího článku by mohlo vyplynout, že v pořádání letošní oslavy bylo pro nás více negativ než pozitiv. Ale takhle člověk nepřemýšlí. Když někoho milujete a kupujete mu dárek, neřešíte, zda se vám chce jít do obchodu, zda zrovna není horko, či zda byste si raději za vyhrazené peníze koupili něco sami. Ne. Představujete si, že bude hezké, když ten dárek tomu druhému dáte a doufáte, že mu uděláte radost. A tak je to i zde. Děti jsou úžasné, tohle období bude trvat jen pár let a pak bude nenávratně pryč. Když jsem si šel s nimi hrát, a kvůli počasí to žel nemohlo být venku, byly vděčné a radostně se zapojovaly do her. Všichni řádili, hlučeli, skákali a řvali a právě proto byli tak šťastní. A hlavně byl šťastný Míša. Pohled na šťastné a usměvavé dítě je nabíjející a přináší radost i do srdce dospělého. Byla to moc fajn oslava. A všechno to úsilí stálo za to...
Míša měl opět po roce (kdo by to byl řekl?:-)) narozeniny. Samozřejmě ho absolutně nenapadne, že by nebyla oslava, protože velká oslava plná dětí, plných stolů jídla a pití a zábavy, je něco naprosto samozřejmého :-). A tak jako každý rok plánujeme termín, voláme pozvaným a snažíme se najít ideální protnutí, kdy budou moct přijít všichni nebo alespoň skoro všichni. Já hledám na internetu nějaké hry, abych jako každý rok děti trochu rozproudil a aby měly na co vzpomínat. Iva peče, vaří a smaží. Uklízíme společně celý dům. Víme, že je to vlastně naprosto ztracený čas, ale nemůžeme si pomoct. Zajišťujeme dort a chlebíčky. Nakupujeme v Bille takový nákup, že si za bonusové nálepky koupíme celou armádu “naštvaných ptáků”. Prostě pohoda a klídek. Alespoň má člověk nějaké to zaměstnání v čase plném nicnedělání a přešlapování na místě…:-)
Když už máme konečně termín, který se samozřejmě minimálně jednou změní na jiný a kolečko všech telefonů může začít nanovo, doufáme, že vyjde počasí. Počasí hlásí, že vyjde. Ale dva dny před termínem se ozve televizní rosnička a klidným hlasem masového vraha oznámí, že právě ten den bude nejhůře, nejstudeněji a s nonstop deštěm. Hmm. Co na to říct. Ať žije Murphy a jeho podělaný zákony :-).
A tak se oslava odehraje celá u nás doma. Uvnitř. Mezi stěnami. Více než deset dětí, rozdováděných a plných destruktivní energie a k tomu několik zbídačelých rodičů, kteří se snaží si něco říct. Moc to ale nejde. Je to tím křikem dětí, hudbou z Xboxu, to, když některé z dětí tancují, nepřetržitým mlácením na soustavu bicích, kterou jsme Míšovi minulý měsíc koupili a na kterou se teď učí hrát všechny děti. Ty běhají nahoru i dolů, berou si jídlo a jí ho za běhu po domě, všude se válí hračky, věci, dárky, papíry a kusy jídla. Záchody a některé další části domu vypadají jako po rockovém fesťáku a my s Ivou … vlastně taky.
Tak zase za rok. Naštěstí … až za rok …
PS.
A teď vážně. Většina z toho, co jsem napsal, je pravda. Je potřeba říct jedno velké ALE. Z předchozího článku by mohlo vyplynout, že v pořádání letošní oslavy bylo pro nás více negativ než pozitiv. Ale takhle člověk nepřemýšlí. Když někoho milujete a kupujete mu dárek, neřešíte, zda se vám chce jít do obchodu, zda zrovna není horko, či zda byste si raději za vyhrazené peníze koupili něco sami. Ne. Představujete si, že bude hezké, když ten dárek tomu druhému dáte a doufáte, že mu uděláte radost. A tak je to i zde. Děti jsou úžasné, tohle období bude trvat jen pár let a pak bude nenávratně pryč. Když jsem si šel s nimi hrát, a kvůli počasí to žel nemohlo být venku, byly vděčné a radostně se zapojovaly do her. Všichni řádili, hlučeli, skákali a řvali a právě proto byli tak šťastní. A hlavně byl šťastný Míša. Pohled na šťastné a usměvavé dítě je nabíjející a přináší radost i do srdce dospělého. Byla to moc fajn oslava. A všechno to úsilí stálo za to...
Žádné komentáře:
Okomentovat