Ludas page

Psáno ve čtvrtek 22.5.2014

Tak jsme se zase po roce přemluvili, vyhecovali a namotivovali a odjeli na pár dní na chatu. Ano, zní to divně, ale je to tak. Odjížděli jsme hned druhý den po Míšově oslavě narozenin (viz minulý zápis do deníku) a tak jsme opravdu uvažovali, zda nezůstat doma a odpočinout si. Ale nakonec nám došlo, že jestli si máme někde odpočinout, tak to bude právě jinde než doma, kde je plno věcí uvnitř i venku, které nás takzvaně tahají za ruce. Taky jsme vzpomínali, že vždy, když odjedeme, tak nás ten pobyt tak nějak všechny spojí dohromady. Rozhodli jsme se jet a ráno začali balit. Před námi byly, díky výročí osvobození v roce 1945 a jednomu dni dovolené k tomu, čtyři dny volna, krásný prodloužený víkend a ne úplně špatná předpověď počasí. 

A jaké to bylo? Přesně takové, jak jsme doufali. Zapomněli jsme na počítač a televizi, největším hitem byly knížky. Zapomněli jsme na práci na domečku a vrhli se do procházek po lesích a lesních cestách. Ze tří večerů jsme dvakrát dělali ohníček a jednou si u něj dokonce zazpívali s kytarou. Dětem jsme dělali stezku odvahy, stavěli s nimi domečky z mechu a kapradí a jezdili po řece na lodi. Došli jsme si taky k našim na oběd. Pěšky, přes louky a pole, bez spěchu a chvatu. Večery byly klidné a tiché, četli jsme si a povídali. A dostali se po čase na hlubší věci, o kterých bylo třeba mluvit a které byly třeba řešit. Počasí bylo proměnlivé, vyhřívali jsme se na sluníčku, ale také hřáli v dekách. Až v neděli doopravdy vytrvale pršelo, ale to už byl den odjezdu a tak nám to nějak moc nevadilo. I tak jsme dali několika kilometrovou procházku, navlečeni do nepromokavých bund a holínek.

Z chaty jsme odjížděli s pocitem, že jsme tam byli minimálně týden. S pocitem, že šlo znovu o společné rodinné soustředění. S pocitem a přesvědčením, že to určitě stálo za to.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Psáno v neděli 25.5.2014

Sedím pod pergolou….horký letní den. Začalo léto, tento týden začaly teploty atakující třicetistupňovou hranici. Najednou se všechno změnilo. Vytáhl jsem z botníku žabky, z ramínek polokošile a z police v šatně džínové kraťasy. Vše se zdá být najednou jednoduché. Děti se nepřevlékají, netahám si s sebou kromě svetru ještě bundu nebo šusťákovku. Ale nezměnily se zdaleka jen věci ohledně oblečení. Přepnul jsem na letní režim. V sobě, kdesi uvnitř. A začal toužit po všech těch dálkách, po krajinách, které stále čekají, až je objevím. Po tisících kilometrech, které mě lákají na všechny strany. Po moři a nekonečné modři, po slaném vzduchu a po jachtě, na které se na něj jednou vydám. Po motorce a dlouhé hladké silnici a rychlosti, kterou cítíte v poslední buňce vašeho těla, jako byste najednou uměli létat. Po horách a výzvách, které představují, po městech a jejich tajemstvích vyhřátých a do zlata se lesknoucích ulic. Po letních nocích a po milování, které jim předchází. Po chladném objetí řeky při večerních koupáních. Po vyprávění u ohňů a zpívání s kytarou. Po chvílích, kdy se zastaví čas a vy si uvědomíte, že nemusíte nic, jen jednou umřít, ale to je určitě moc a moc daleko…nekonečně světelných let.

Sedím pod pergolou a končí letní den. Děti si hrají o několik domů dál. Jedna z místních holčiček slaví narozeniny a tak jsou na její oslavě. Jako zázrakem jsme dnes nikam nemuseli. Tak moc potřebuji nikam nemuset. Tak moc potřebujeme všichni nikam nemuset.  Být tam, kde jsme doma. Zapomenout chvíli na to, že zítra je pondělí, že kalendář je plný upomínek, že život je jeden velký kalendář a upomínek v něm přibývá  více než stíháme plnit.

Slunce zapadá a já mám v sobě pokoj ...