Ludas page

Před dvěma lety jsem začal běhat. Tehdy bylo jaro a Míša byl s Ivou v lázních. Dokázal jsem v začátcích překonat odpor těla i ducha, který se vzpouzel po prvních kilometrech a v létě jsem už běhal běžně mezi 4-8 kilometry. Minulý rok jsem ale cítil, že mě opuští síla a přisuzoval jsem to nějaké své vnitřní nerovnováze, způsobené nemocí, na kterou se v uplynulých letech mohl skoro zapomenout. Na podzim se ukázalo, že nešlo jen o nějakou nerovnováhu, ale prostě o standardní začátek zánětu. Ležel jsem doma mnoho týdnů a v zimě a hlavně na jaře jsem začal zase fungovat.

Proč to celé píšu? Protože jsem začal znovu běhat. A co bylo pro mě hlavní motivací? Překvapivě Míša a Iva!

Asi před pěti týdny, tedy někdy na začátku května, jsme se s Ivou z nejrůznější důvodů rozhodli, že zkusíme společně s Míšou běhat. Pro mě to bude symbolicky návrat "mezi živé", pro Ivu výzva k pohybu a změně zažitých rituálů a pro Míšu příležitost, jak se zvednout od tabletů, počítačů a knížek a rozpohybovat se. A protože bylo důležité, mít nějakou metu a cíl, doporučil Ivanky kolega z práce, přihlásit se na nějaký závod. 7. června se v našem městě běžel oficiální RUNCZECH půlmaraton a v rámci tohoto závodu se běžel také rodinný běh, který měřil 3 kilometry. To byla vzdálenost, která se zdála být zvládnutelná i za měsíc přiležitostného trénování. Ještě, než jsme se do toho pustili, došli jsme za Míšou a představili mu naši vizi. Když jsme mu říkali, že začneme běhat a že to bude fajn, koukal na nás nedůvěřivě. Když jsme mu řekli, že celé běhání bude zakončeno závodem na 3 kilometry a snažili se přitom vypadat co nejnadšenější, podíval se on znovu trochu skepticky na nás a pak řekl: “Tak jo, … já teda na ten závod půjdu a vyhraju to!”:-). Nic už nám nestálo v cestě, přes web jsem nás přihlásil, zaplatil startovné a stanovil trasu a vzdálenosti k trénování.

Začali jsme zlehka, spíše pro radost z běhu samotného, pro radost, z toho, že jsme se všichni zvedli a vydali se do přírody mezi louky a kvetoucí stromy. Verunce jsme vždy vzali kolo, aby mohla být s námi a tak nás vždy doprovázela a šlapala před námi nebo kolem nás. Postupně jsme týden za týdnem přidávali délku a snažili se, aby pro Míšu byly ty tři kilometry výzvou náročnou, nikoliv nesplnitelnou.

Tento víkend jsme vyrazili, zařadili se do dvoutisícového průvodu a čekali na povel ke startu. První zkušenost s takovou velkou akcí. Bál jsem se, aby nám to množství lidí, ta určitá stádovitost nevadila, protože nejsme úplně ten typ lidí, kteří nějaké mamutí akce vyhledávají. Ale atmosféra byla skvělá, všichni na mě působili pohodově, usměvavě, každý si to přišel užít a bylo to na něm vidět. Stejně tak i samotný běh byl pohodový, bez žádného strkání a nervů. Místo, aby mi vadilo, že běžím s takovou spoustou lidí, jsem si užíval možnost běžet v místech, kde se jinde běhat nedá (historické centrum) a taky měl radost z lidí, kteří nás povzbuzovali. Pro mě osobně (a ani pro Ivu) nebyl problém ty 3 kilometry uběhnout, ale viděl jsem, jak hezky působí fandění lidí na Míšu, pro kterého to bylo náročné. Opravdu to pak vypadalo, jako by Míša běžel nějaký velký a opravdový maraton. Celý závod jsme navzdory velkému vedru (přes 30 stupńů) běželi a nezastavili jsme se, což byla taková naše výzva, abychom opravdu mohli s Míšou říct, že jsme závodili a uběhli jsme to. Asi 200 metrů před cílem začal Míša překvapivě sprintovat, čemuž se mi nechtělo chvíli věřit, ale dozvěděl jsem se posléze, že mu děda řekl, že hlavně musí porazit taťku a mamku. Takže tolik k Míšovo motivaci…

Když to celé shrnu, tak to bylo skvělé a pokud se příště něco nečekaného nestane, poběžíme určitě znovu. Přidáte se? http://www.runczech.com/cs/akce/index.shtml