Konec školního roku. Pro školáka často silnější zážitek než konec roku kalendářního. Hektický začátek června se všemi termíny na poslední opravy známek a poslední písemky a pak, … najednou to ticho, jako když po dlouhém napětí zhluboka vydechnete úlevou a chvíli trvá, než se znovu nadechnete. Najednou se škola stává tím nejlepším místem na světě, plná všech možných kamarádství a začátků školních lásek. Stres a napětí minulých měsíců se zdá být na míle vzdálené. Nastane jakési bezvládí, ze strany učitelů větší benevolence, ze strany rozvrhu větší volnost, přichází na řadu výlety, exkurze, návštěvy kin a to vše v naprosto úžasné atmosféře blížících se prázdnin. Vytoužených prázdnin, které jsou stále zahalené mlhou, nechávajících prostor pro snění, co všechno úžasného v nich prožijeme.
Stará školní budova, silné sluneční paprsky pronikající okny do chodeb odhalující létající částečky prachu. Všechny ty generace, zapsané do každé rýhy v lavici, v okopaných rozích, šmouhách na parketách, v přetřených nápisech na záchodech, jsou tu přítomny. Můžete je cítit a nepotřebujete k tomu nic, než se zastavit a vnímat. Jedním z lidí, tvořících ty generace, které touto školou přišly, jsem já. Já s malým baťůžkem na zádech. Já hrdý na to, že jsem byl právě celou třídou zvolen jako její předseda:-). Já natěšený vždy do vyššího a vyššího ročníku - co může být lepší, než být starší?! Já vystrašený z možné dvojky na vysvědčení z českého jazyka. Já nadšený z party kamarádů, ve které mám své místo. Já znervózněný a poblázněný z toho, jak krásné jsou některé moje spolužačky. Poblázněný z tvarů, které schovávají pod blůzkami. Já znejištěný z toho, co bude, až tuto školu opustím a půjdu na střední. Já překvapený z toho, jak rychle to všechno uteklo.
Dnes jsem byl znovu ve své škole. Poslední den školního roku a Míša dostal vysvědčení, které nemohlo být lepší. Přišli jsem za ním oba dva a zdůraznili tak důležitost těchto okamžiků. Ne proto, že by se to mělo, ale protože to tak cítíme. Jsou rituály, které máme rádi. Stejně tak jako zamluvit místo v blízké kavárně a dát si společně něco dobrého. Oslavit něco, co stojí za oslavu. Vždyť, co jednou z toho všeho zbude než jen vzpomínky na tyto chvíle. Vysvědčení zapadne, papír stářím zežloutne a zkroutí se. Ale ten pocit, jak jsme tyto poslední dny školy společně prožívali, zůstane.
Stejně jako včerejší odpoledne v zoologické zahradě na Hluboké. Slunce se klonilo k západu, zahrada skoro prázdná. Vždyť za chvíli zavírají. A jen my, dětské nadšení z každého nového zvířátka a panorama zámku odrážející se v hladině přilehlého rybníka.
Stejně jako minulý víkend, kdy jsme si vzali v pondělí volno a rozhodli se pro náš první společný výlet na kolech, kde Verunka už jela sama. Ujela 20 kilometrů na Jelení vrchy a byla z toho sama nadšená. Večerní ohníček a pečení brambor v žhavém popelu. A následný výlet na Stožeckou kapli a tisícový vrchol nad ní. A úžasná cesta lesem po neoznačené cestě, kde jste si mohli lehnout do mechu jako na tu nejkrásnější matraci na světě. Dalších 10 kilometrů v nohách. Po Šumavě, nádherně zelené, plné chuti k životu a prozatím nezalidněnou turisty. Další den v práci jsem nemohl uvěřit, kolik jsme do těch 3 dnů nacpali společných zážitků a zkušeností.
Jak dlouho ještě potrvá než Míša řekne, že má svůj program? Že už s námi nepojede? Za kolik let to příjde? Za pět, za deset? Jak dlouho potrvá ten čas, než mě děti začnou učit nechat je odejít?
Nevím.
Vím, že dnes je důležitý den pro Míšu a tím pádem i pro nás všechny. Protože dnes mi začínají prázdniny a je úplně jedno, že jdu v pondělí znovu do práce.
Krásné, vonící, sluncem zalité, vytoužené a tak dlouho očekávané prázdniny.
Žádné komentáře:
Okomentovat