Vzpomínáte si na nějaký úraz z vašeho dětství? Nepochybuji o tom, že velmi dobře. Naše paměť funguje tak, že intenzivní věci zůstávají v pomalu šednoucích a odpolouvajících vzpomínkách jako svítící maják. Někdy tím získávají až nereálnou důležitost, kterou jsme jim jako děti neznající větší bolesti přisoudily. Proč ale pokládám tuhle otázku?
Míša se nám vrátil ze skautského tábora se zásekem sekery do nohy a několika stehy. Nic vážného, rána se dobře hojí. Navždy mu zůstane na památku jizva a snad i poučení, že musí být příště opatrnější (i když o tom druhém upřímně pochybuji). Prý to zvládal dobře a po návratu z nemocnice vesele skotačil, takže ho vedoucí museli okřikovat, aby s čerstvě šitou nohou neběhal po táboře, ale jen chodil. Na jedné straně přítomnost u takového úrazu, kde rána hodně krvácí, není nic příjemného, přesto mi je líto, že jsem tam nebyl, když se bál nebo, když ho to bolelo. Žel, dozvěděl jsem se to zpětně, takže jsem nemohl nic dělat.
Ale povím vám o jednom svém “zajímavém” úrazu z dětství.
Když jsem byl v Míšovo věku, trávil jsem všechny volné dny na vesnici. Kolem vesnice byly lesy a my jsme si hodně hráli právě tam. Z nějaké dlouhé chvíle jsme dospěli k naprosto skvělé zábavě. Brali jsme do rukou klacky, které se válely po zemi a zkoušeli je lámat. A protože nám samozřejmě všechny lámat nešly, vymýšleli jsme různé metody, jak to udělat. V jednu chvíli vzal můj kamarád Honza delší klacek, který se mu při pokusech o zlomení prohýbal, postavil se ke stromu a začal s tím klackem mlátit o jeho kmen. Dodnes si vzpomínám, jak jsem si říkal “Ty jo …, to by se mohlo zlomit a praštit mě to”. I když jsem stál od Honzy několik metrů, raději jsem se otočil zády a čekal, až se klacek zlomí. Honza mlátil klackem jako smyslů zbavený, ale klacek držel a nehodlal se zlomit. A protože mi přišla ta doba, kdy jsem byl k němu otočen zády, příliš dlouhá, chtěl jsem se otočit a podívat se, proč se klacek neláme. Stále jsem si uvědomoval, že to otočení nemusí být až tak dobrý nápad a tak jsem udělal něco, co mi tehdy přišlo bezpečnější. Ohnul jsem se v pase a podíval se za sebe mezi svýma nohama. Jakmile jsem se ohnul a otevřel oči, v tu chvíli jsem cítil náraz do obličeje.
Jaká to musí být astronomická pravděpodobnost, aby se taková věc stala?
Zvedl jsem se a podíval se na Honzu. Ten vypadal hrozně vyděšeně a já nevěděl proč? Najednou jsem to ucítil. Po tváři mi tekla krev. Sáhl jsem si ni a už jsem měl od krve celou dlaň. Běželi jsme domů, k rodičům. A s tátou potom do nemocnice.
Komplikovaně mi šili řeznou ránu přímo pod okem. 3 milimetry mě podle slov doktora dělily od toho, abych přišel o oko. Nedovedu si přestavit, co by to pro mě a můj život znamenalo, kdybych od 8 let vyrůstal s takovým handikepem. Nicméně … se to nestalo a pro mě je tato vzpomínka příběhem z dětství, který má dobrý konec.
Kéž by všechny naše vzpomínky a příběhy na nejrůznější zranění a neštěstí končily dobrým koncem. Jako ten Míšovo z letošního tábora, se sekerou a sekáním dřeva.
Hezké prázdniny...
Míša se nám vrátil ze skautského tábora se zásekem sekery do nohy a několika stehy. Nic vážného, rána se dobře hojí. Navždy mu zůstane na památku jizva a snad i poučení, že musí být příště opatrnější (i když o tom druhém upřímně pochybuji). Prý to zvládal dobře a po návratu z nemocnice vesele skotačil, takže ho vedoucí museli okřikovat, aby s čerstvě šitou nohou neběhal po táboře, ale jen chodil. Na jedné straně přítomnost u takového úrazu, kde rána hodně krvácí, není nic příjemného, přesto mi je líto, že jsem tam nebyl, když se bál nebo, když ho to bolelo. Žel, dozvěděl jsem se to zpětně, takže jsem nemohl nic dělat.
Ale povím vám o jednom svém “zajímavém” úrazu z dětství.
Když jsem byl v Míšovo věku, trávil jsem všechny volné dny na vesnici. Kolem vesnice byly lesy a my jsme si hodně hráli právě tam. Z nějaké dlouhé chvíle jsme dospěli k naprosto skvělé zábavě. Brali jsme do rukou klacky, které se válely po zemi a zkoušeli je lámat. A protože nám samozřejmě všechny lámat nešly, vymýšleli jsme různé metody, jak to udělat. V jednu chvíli vzal můj kamarád Honza delší klacek, který se mu při pokusech o zlomení prohýbal, postavil se ke stromu a začal s tím klackem mlátit o jeho kmen. Dodnes si vzpomínám, jak jsem si říkal “Ty jo …, to by se mohlo zlomit a praštit mě to”. I když jsem stál od Honzy několik metrů, raději jsem se otočil zády a čekal, až se klacek zlomí. Honza mlátil klackem jako smyslů zbavený, ale klacek držel a nehodlal se zlomit. A protože mi přišla ta doba, kdy jsem byl k němu otočen zády, příliš dlouhá, chtěl jsem se otočit a podívat se, proč se klacek neláme. Stále jsem si uvědomoval, že to otočení nemusí být až tak dobrý nápad a tak jsem udělal něco, co mi tehdy přišlo bezpečnější. Ohnul jsem se v pase a podíval se za sebe mezi svýma nohama. Jakmile jsem se ohnul a otevřel oči, v tu chvíli jsem cítil náraz do obličeje.
Jaká to musí být astronomická pravděpodobnost, aby se taková věc stala?
Zvedl jsem se a podíval se na Honzu. Ten vypadal hrozně vyděšeně a já nevěděl proč? Najednou jsem to ucítil. Po tváři mi tekla krev. Sáhl jsem si ni a už jsem měl od krve celou dlaň. Běželi jsme domů, k rodičům. A s tátou potom do nemocnice.
Komplikovaně mi šili řeznou ránu přímo pod okem. 3 milimetry mě podle slov doktora dělily od toho, abych přišel o oko. Nedovedu si přestavit, co by to pro mě a můj život znamenalo, kdybych od 8 let vyrůstal s takovým handikepem. Nicméně … se to nestalo a pro mě je tato vzpomínka příběhem z dětství, který má dobrý konec.
Kéž by všechny naše vzpomínky a příběhy na nejrůznější zranění a neštěstí končily dobrým koncem. Jako ten Míšovo z letošního tábora, se sekerou a sekáním dřeva.
Hezké prázdniny...
Žádné komentáře:
Okomentovat