V životě jsou chvíle, kdy si přejeme, aby se čas rozběhl a utíkal, co nejrychleji to jde. Pak jsou ale chvíle, kdy si přejeme, aby se celý svět přestal točit a všechno ztuhlo v jeden nekonečný okamžik. Aby všechno zůstalo tak, jaké to v tu chvíli je, navždy, napořád…
Třeba minulou sobotu:
Přijeli jsme k řece, bylo kolem poledního. Krásný letní den a modrá obloha. Prázdná zelená louka a šumící jez. Střed celého vesmíru a v něm jen mi dva a Verunka. A čistá voda, takže když stojíte po pás ve vodě, vidíte si na nohy. Nic a nikam nemusíme. Dívám se na ni. Roste a nezastavitelně opouští tu malou holčičku. Ještě chvíli a zbudou jen fotky, vzpomínky a k tomu pár hraček a nějaké oblečení, které nám bude líto vyhodit.
Neohroženě se vrhne do chladivé vody, chce tam být první. Chválíme ji a ona je viditelně šťastná. Pod jezem sahá na padající vodu, křičí a směje se, když jí voda stříká do obličeje. Když jí chytnu, aby si neušpinila nohy od posekané trávy, pusinkuje mi rameno. Povídá, vypráví, zpívá, neustále se něčím zabývá. Neexistuje minuta, kdy by jen tak ležela. Objevuje svět a ten jí připadá jako to nejúžasnější místo zvoucí k nekonečným dobrodružstvím. I kdyby to byla jen louka u řeky, u jedné vesnice,v jednom státečku střední Evropy. I kdyby šlo jen o to, na kolik se příblížíte husám, které se tady prochází, než na vás začnou syčet. To pak běží k naší dece, bojí se otočit, pěsti zatnuté, blonďaté vlasy divoce vlají. Je chvilku tu a chvilku tady, je všude, v každé chvilce vašeho času, vyplní ho celý. Naše “žena”, která jednou někomu poplete hlavu tak, až se z toho krásně šťastně a nešťastně zblázní. Ale to bude za dlouho. Za celou věčnost...
Nebo tuhle středu:
Sešli jsme se po práci, unavení, zdoláni horkem a hodinami zavřenými uvnitř stěn kanceláře. “Pojedeme”? “Pojedeme”, řekli jsme si a víc to nemuseli rozebírat. Sedli do auta. Stačí pár kilometrů, pár minut a jsme u jezu. Klid vesnice, pár lidí a celá řeka pro nás. Stojíme na jezu a voda nám proudí přes nohy. Chladí, studí, uklidňuje, uhlazuje. Držíme se za ruce. To, abychom se navzájem podpírali a nikdo z nás neuklouzl na jezu. To, abychom se navzájem podpírali a dokázali celý tenhle podivuhodný život projít spolu. Spolu a rádi. Iva jako obvykle skočí do vody první, začíná pršet. Žene se sem bouřka, černé mraky se valí a zaplňují polovinu oblohy. Slunce ještě svítí z boku, pod nimi a vytváří scenérii barokního malby na stropě nějakého velkého kostela. Padají velké kapky, zatím je jich jen pár. “Kdy jsem se naposled koupal v dešti”, pokládám si otázku a potápím se. Svět ztichne a znovu hlučí, jakmile se vynořím. Kolem se dělají na vodě bubliny, jak dopadají kapky. Je jich víc, je to krása. Voda je najednou jiná, pocitově teplejší, příjemnější. Vylézáme a déšť nás šimrá na těle. Najednou nevadí, že jsme mokří, že na nás prší. Je to legrační, člověk už víc zmoknout nemůže a tak nikam nechvátá a neschovává se. Bouřka končí horký letní den. Škoda, zastavil bych ho na celou věčnost.
Nebo včera:
Odlesky drobných vlnek na hladině se míhají na kmenech stromů a vytvářejí iluzi, jako by les, sklánící se nad řekou, ožil, hýbal se a vlnil do nějakého svého starobylého tance. Další horký letní den. Je brzké odpoledne a den jakoby neví, na jakou stranu se má přiklonit. Na tu ranní nebo na tu večerní? Jsme všichni spolu. Konečně. Po všech táborech a hlídání se nám Míša vrátil i ze Šumavy, kde byl s mými rodiči a připojil se k nám. Konečně jsme zase kompletní. Čtvero ročních období. Na náplavce jsou lehátka, přes zabradlí a zábradlíčka rozhozené plavky a ručníky. To ticho a sem tam něco v lese zapraská nebo zahouká. Ticho a voda plyne. Jakoby čas zpomalil. Ležíme na náplavce, díváme se na řeku, pusu hnědou od nanuku, vlasy mokré do vody. Verunka treperenda brebentí, Míša něco zkoumá, Iva si čte a já je pozoruji. Vše je v pořádku. A teď...teď bych celou scénu zastavil.
To všechno kolem nás, šumící stromy, řeka, slunce na modré obloze a všechno další, by najednou byly kulisy. A já bych si to celé vychutnal do syta. Bez pocitu, že mi to uteče, že se za chvíli slunce skloní k západu a stíny nás dostihnou a ukončí jedno dějství.
Jo, to by byl svět. Svět věčnosti. Snad se ho jednou dočkám ...
Třeba minulou sobotu:
Přijeli jsme k řece, bylo kolem poledního. Krásný letní den a modrá obloha. Prázdná zelená louka a šumící jez. Střed celého vesmíru a v něm jen mi dva a Verunka. A čistá voda, takže když stojíte po pás ve vodě, vidíte si na nohy. Nic a nikam nemusíme. Dívám se na ni. Roste a nezastavitelně opouští tu malou holčičku. Ještě chvíli a zbudou jen fotky, vzpomínky a k tomu pár hraček a nějaké oblečení, které nám bude líto vyhodit.
Neohroženě se vrhne do chladivé vody, chce tam být první. Chválíme ji a ona je viditelně šťastná. Pod jezem sahá na padající vodu, křičí a směje se, když jí voda stříká do obličeje. Když jí chytnu, aby si neušpinila nohy od posekané trávy, pusinkuje mi rameno. Povídá, vypráví, zpívá, neustále se něčím zabývá. Neexistuje minuta, kdy by jen tak ležela. Objevuje svět a ten jí připadá jako to nejúžasnější místo zvoucí k nekonečným dobrodružstvím. I kdyby to byla jen louka u řeky, u jedné vesnice,v jednom státečku střední Evropy. I kdyby šlo jen o to, na kolik se příblížíte husám, které se tady prochází, než na vás začnou syčet. To pak běží k naší dece, bojí se otočit, pěsti zatnuté, blonďaté vlasy divoce vlají. Je chvilku tu a chvilku tady, je všude, v každé chvilce vašeho času, vyplní ho celý. Naše “žena”, která jednou někomu poplete hlavu tak, až se z toho krásně šťastně a nešťastně zblázní. Ale to bude za dlouho. Za celou věčnost...
Nebo tuhle středu:
Sešli jsme se po práci, unavení, zdoláni horkem a hodinami zavřenými uvnitř stěn kanceláře. “Pojedeme”? “Pojedeme”, řekli jsme si a víc to nemuseli rozebírat. Sedli do auta. Stačí pár kilometrů, pár minut a jsme u jezu. Klid vesnice, pár lidí a celá řeka pro nás. Stojíme na jezu a voda nám proudí přes nohy. Chladí, studí, uklidňuje, uhlazuje. Držíme se za ruce. To, abychom se navzájem podpírali a nikdo z nás neuklouzl na jezu. To, abychom se navzájem podpírali a dokázali celý tenhle podivuhodný život projít spolu. Spolu a rádi. Iva jako obvykle skočí do vody první, začíná pršet. Žene se sem bouřka, černé mraky se valí a zaplňují polovinu oblohy. Slunce ještě svítí z boku, pod nimi a vytváří scenérii barokního malby na stropě nějakého velkého kostela. Padají velké kapky, zatím je jich jen pár. “Kdy jsem se naposled koupal v dešti”, pokládám si otázku a potápím se. Svět ztichne a znovu hlučí, jakmile se vynořím. Kolem se dělají na vodě bubliny, jak dopadají kapky. Je jich víc, je to krása. Voda je najednou jiná, pocitově teplejší, příjemnější. Vylézáme a déšť nás šimrá na těle. Najednou nevadí, že jsme mokří, že na nás prší. Je to legrační, člověk už víc zmoknout nemůže a tak nikam nechvátá a neschovává se. Bouřka končí horký letní den. Škoda, zastavil bych ho na celou věčnost.
Nebo včera:
Odlesky drobných vlnek na hladině se míhají na kmenech stromů a vytvářejí iluzi, jako by les, sklánící se nad řekou, ožil, hýbal se a vlnil do nějakého svého starobylého tance. Další horký letní den. Je brzké odpoledne a den jakoby neví, na jakou stranu se má přiklonit. Na tu ranní nebo na tu večerní? Jsme všichni spolu. Konečně. Po všech táborech a hlídání se nám Míša vrátil i ze Šumavy, kde byl s mými rodiči a připojil se k nám. Konečně jsme zase kompletní. Čtvero ročních období. Na náplavce jsou lehátka, přes zabradlí a zábradlíčka rozhozené plavky a ručníky. To ticho a sem tam něco v lese zapraská nebo zahouká. Ticho a voda plyne. Jakoby čas zpomalil. Ležíme na náplavce, díváme se na řeku, pusu hnědou od nanuku, vlasy mokré do vody. Verunka treperenda brebentí, Míša něco zkoumá, Iva si čte a já je pozoruji. Vše je v pořádku. A teď...teď bych celou scénu zastavil.
To všechno kolem nás, šumící stromy, řeka, slunce na modré obloze a všechno další, by najednou byly kulisy. A já bych si to celé vychutnal do syta. Bez pocitu, že mi to uteče, že se za chvíli slunce skloní k západu a stíny nás dostihnou a ukončí jedno dějství.
Jo, to by byl svět. Svět věčnosti. Snad se ho jednou dočkám ...
Žádné komentáře:
Okomentovat