Dnes bych chtěl zaznamenat víkend, o které jsem se zmínil v minulém zápisu. Víkend, který jsem strávil jen s Míšou.
Poprvé jsme vyrazili, když měl Míša čtyři roky. Už jsem zde psal několikrát, proč vnímám tento víkend jako moc důležitý a potřebný. Naštěstí to takhle vnímá i Iva, protože jinak bychom, zvlášť letos, asi neodjeli. Celé prázdniny jsme rozplánovali takovým způsobem, že jsem nenašel rozumný termín pro víkend, kdy bychom mohli odjet a nenarušit plány celé rodiny. Ani červen, ještě před prázdninami, se nám nehodil. A tak nakonec padlo rozhodnutí na první víkend v září a jako cíl destinace opět Šumava. I když jsem zvažoval různé části republiky, nakonec zase padla volba na možnost být spolu sami v přírodě, která je v některých místech stále ještě tak trochu "divočinou".
Využili jsme zázemí chatičky v Nové Peci, kterou mají Lucka s Honzou k dispozici a vyrazili v pátek večer, skoro za tmy na Šumavu. Dorazili jsme do tiché noci, se šumícími hlubokými a tmavými lesy v okolí a byli rádi, že jsme se mohli na noc zamknout.
Hned ráno jsme vyrazili s cílem dobýt nejvyšší horu Šumavy, která má jen o 225 metrů nad mořem méně, než nejvyšší hora České republiky. Po cestě bylo několik možných zastávek na zajímavých místech a několik možných keší k ulovení. Počasí se zdálo být spíše letní, s možností bouřek a přeháněk (což by nebylo v případě výstupu skoro do 1400 m.n.m úplně to nejlepší).
A tak jsme vyrazili, první extravagantní stromy se začaly oblékat do barevný šatů, zatímco většina ještě držela společnou zelenou módní vlnu. Počasí bylo krásné a teplota příjemná. Nikam jsme nemuseli chvátat a povídat mohli o čemkoliv. A zde bych mohl udělat konečnou tečku a skončit dnešní zápis do deníku. Protože to hlavní, to nejde popsat slovy. Ale zkusím to. To hlavní je něco, co by se dalo neuměle nazvat jako "sdílení". Najednou máte hodiny a hodiny vyhrazené jen na to být spolu, komunikace se mění ve vyprávění. Odpovídám na otázky, které nekončí, vyprávím příběhy z mého dětství nebo z dob, kdy jsem chodil s Ivou, vyprávím příběhy z knih nebo filmů. Na oplátku zase vypráví Míša mně. Se zápalem sobě vlastním popisuje princip nějaké hry nebo vypráví zážitky ze skautského tábora. Často vypráví věci, které bych se asi jinak nikdy nedozvěděl. Při tom všem povídání se průběžně zastavujeme a zkoumáme okolí. Pomáhám vylézt Míšovi na menší skálu, odbočujeme s GPS v ruce na blízkou kešku, sedíme na kamenech a svačíme. Prostě jsme spolu a prožíváme něco, co se pomalu mění na intenzivní něco. Třeba, když zdoláváme během pár set metrů přes 200 metrů převýšení. Nebo když se zastavíme nad propastí a díváme se na blýskavé ledovcové jezero a kilometry zalesněné krajiny pod námi. Nebo když sedíme na velkých kamenech přímo na hranici a krajina kolem nepřipomíná šumavské kopce, ale spíše ošlehané vrcholy větších hor a na naší straně je slunce a na německé tmavé mraky a hřmění. Krása, až se tají dech. Žádný foťák to nezachytí, protože vše je v pohybu, vše je plné emocí, napětí, radosti i bolesti. Vše je plné života. I my dva. Tady a teď. Otec a syn. Moje krev. Moje budoucnost. Můj život.
Chvílemi se držíme za ruku, chvílemi se ze srandy pereme, chvílemi se honíme a strašíme. Trháme borůvky, větší než na jaké jsme zvyklí. Nahoře na hřebenech fouká studený vítr. Nemůžu se nabažit krásy hor kolem mě.
Vracíme se až skoro za tmy. Celá trasa byla naplánovaná tak, abychom se nemuseli vracet stejnou cestou. Některé části stezky jsou zatopené, jindy lezeme přes kameny. Už nás bolí nohy a postupně vypijeme a sníme všechny zásoby. Když dorážíme na chatu, máme za sebou přes dvacet kilometrů v neuvěřitelném terénu. Ještě Míšovi čtu z Hobita, usíná okamžitě a já chvíli po něm. Kolem deváté hodiny.
Druhý den vyrážíme pro další kešku, na místo odkud je dobře vidět na šumavské vrcholy. Potom jedeme na oběd na Lipno. Jdeme pěšky na vrchol Kramolína, kde si půjčujeme terénní koloběžky a sjíždíme společně celý kopec. Je to skvělá zábava. Blbneme, schválně odbočujeme do lesa, honíme jeden druhého a dorážíme k vlastnímu překvapení dolů za nastalého deště. Adrenalin.
Neděli zakončujeme výstavou Lega, která nám minulý rok utekla. Z předpokládané hodiny jsou nakonec hodiny tři. Po chvíli dospěláckého odstupu klekám k Míšovi a v části výstavy, která není jen výstavní, ale i tvůrčí, stavím s Míšou z Lega nádražní zastávkou, včetně čekárny, kolejiště a blízkého parku.
Víkend je za námi a my jsme si zase o krok blíž.
Poprvé jsme vyrazili, když měl Míša čtyři roky. Už jsem zde psal několikrát, proč vnímám tento víkend jako moc důležitý a potřebný. Naštěstí to takhle vnímá i Iva, protože jinak bychom, zvlášť letos, asi neodjeli. Celé prázdniny jsme rozplánovali takovým způsobem, že jsem nenašel rozumný termín pro víkend, kdy bychom mohli odjet a nenarušit plány celé rodiny. Ani červen, ještě před prázdninami, se nám nehodil. A tak nakonec padlo rozhodnutí na první víkend v září a jako cíl destinace opět Šumava. I když jsem zvažoval různé části republiky, nakonec zase padla volba na možnost být spolu sami v přírodě, která je v některých místech stále ještě tak trochu "divočinou".
Využili jsme zázemí chatičky v Nové Peci, kterou mají Lucka s Honzou k dispozici a vyrazili v pátek večer, skoro za tmy na Šumavu. Dorazili jsme do tiché noci, se šumícími hlubokými a tmavými lesy v okolí a byli rádi, že jsme se mohli na noc zamknout.
Hned ráno jsme vyrazili s cílem dobýt nejvyšší horu Šumavy, která má jen o 225 metrů nad mořem méně, než nejvyšší hora České republiky. Po cestě bylo několik možných zastávek na zajímavých místech a několik možných keší k ulovení. Počasí se zdálo být spíše letní, s možností bouřek a přeháněk (což by nebylo v případě výstupu skoro do 1400 m.n.m úplně to nejlepší).
A tak jsme vyrazili, první extravagantní stromy se začaly oblékat do barevný šatů, zatímco většina ještě držela společnou zelenou módní vlnu. Počasí bylo krásné a teplota příjemná. Nikam jsme nemuseli chvátat a povídat mohli o čemkoliv. A zde bych mohl udělat konečnou tečku a skončit dnešní zápis do deníku. Protože to hlavní, to nejde popsat slovy. Ale zkusím to. To hlavní je něco, co by se dalo neuměle nazvat jako "sdílení". Najednou máte hodiny a hodiny vyhrazené jen na to být spolu, komunikace se mění ve vyprávění. Odpovídám na otázky, které nekončí, vyprávím příběhy z mého dětství nebo z dob, kdy jsem chodil s Ivou, vyprávím příběhy z knih nebo filmů. Na oplátku zase vypráví Míša mně. Se zápalem sobě vlastním popisuje princip nějaké hry nebo vypráví zážitky ze skautského tábora. Často vypráví věci, které bych se asi jinak nikdy nedozvěděl. Při tom všem povídání se průběžně zastavujeme a zkoumáme okolí. Pomáhám vylézt Míšovi na menší skálu, odbočujeme s GPS v ruce na blízkou kešku, sedíme na kamenech a svačíme. Prostě jsme spolu a prožíváme něco, co se pomalu mění na intenzivní něco. Třeba, když zdoláváme během pár set metrů přes 200 metrů převýšení. Nebo když se zastavíme nad propastí a díváme se na blýskavé ledovcové jezero a kilometry zalesněné krajiny pod námi. Nebo když sedíme na velkých kamenech přímo na hranici a krajina kolem nepřipomíná šumavské kopce, ale spíše ošlehané vrcholy větších hor a na naší straně je slunce a na německé tmavé mraky a hřmění. Krása, až se tají dech. Žádný foťák to nezachytí, protože vše je v pohybu, vše je plné emocí, napětí, radosti i bolesti. Vše je plné života. I my dva. Tady a teď. Otec a syn. Moje krev. Moje budoucnost. Můj život.
Chvílemi se držíme za ruku, chvílemi se ze srandy pereme, chvílemi se honíme a strašíme. Trháme borůvky, větší než na jaké jsme zvyklí. Nahoře na hřebenech fouká studený vítr. Nemůžu se nabažit krásy hor kolem mě.
Vracíme se až skoro za tmy. Celá trasa byla naplánovaná tak, abychom se nemuseli vracet stejnou cestou. Některé části stezky jsou zatopené, jindy lezeme přes kameny. Už nás bolí nohy a postupně vypijeme a sníme všechny zásoby. Když dorážíme na chatu, máme za sebou přes dvacet kilometrů v neuvěřitelném terénu. Ještě Míšovi čtu z Hobita, usíná okamžitě a já chvíli po něm. Kolem deváté hodiny.
Druhý den vyrážíme pro další kešku, na místo odkud je dobře vidět na šumavské vrcholy. Potom jedeme na oběd na Lipno. Jdeme pěšky na vrchol Kramolína, kde si půjčujeme terénní koloběžky a sjíždíme společně celý kopec. Je to skvělá zábava. Blbneme, schválně odbočujeme do lesa, honíme jeden druhého a dorážíme k vlastnímu překvapení dolů za nastalého deště. Adrenalin.
Neděli zakončujeme výstavou Lega, která nám minulý rok utekla. Z předpokládané hodiny jsou nakonec hodiny tři. Po chvíli dospěláckého odstupu klekám k Míšovi a v části výstavy, která není jen výstavní, ale i tvůrčí, stavím s Míšou z Lega nádražní zastávkou, včetně čekárny, kolejiště a blízkého parku.
Víkend je za námi a my jsme si zase o krok blíž.
Žádné komentáře:
Okomentovat