Už je to rok, co mě moje nemoc dostala znovu na kolena. Už je to rok, co jsem si začal přiznávat, že tentokrát to nezvládnu, nepřechodím, nevybojuji. Že tentokrát to nebude zadarmo. Už je to rok, co jsem zůstal doma a následujících osm - devět - deset týdnů žil v jiné realitě.
Je to už rok, co jsem znovu poznal, jak dlouhé a černé dokážou být podzimní noci. Jak tíživé dokáží být myšlenky na to, že se život může každou chvíli změnit a získat naprosto jiné priority. Že může být ještě hůř, než je a že mi nikdo nezaručí, že se to nestane.
A protože podzim přichází a tma se prodlužuje, čelím náporu vzpomínek a pocitů, které mě tlačí na hrudi.
Uvědomuji si, jak úžasně léčivě funguje lidská psychika. Potlačuje a uhlazuje to špatné. S překvapením jsem se před chvílí díval na některé zápisky, které mě přenáší v čase a obnovují vzpomínky, které jsou zaprášenější, než by měly být. Je vůbec možné, že je to teprve rok? Nejsou to alespoň dva nebo tři? Je vůbec možné, že si musím vzpomínat na některá vyšetření a procedury, jako bych je ani neabsolvoval? Jako by některé zážitky prožil někdo jiný a ne já? Jako by pomalu vynořující vzpomínky na obavy a chvění patřily jinému blízkému člověku, ale určitě ne mně.
Když jsem psal, že mě moje nemoc dostala na kolena, nemyslel jsem to jen obrazně. Právě víra je v době, kdy je člověku špatně, nepřesnositelnou zkušeností pro někoho, který neměl tu přednost něco takového zažít. Vnitřní rozjitřenost a otevřenost přináší možnost slyšet jindy neslyšené a prožívat jindy neprožité. Víra v Boha dostává najednou jinou podobu. Nejedná se o nějaký zvyk nebo styl života, jedná se o prožitek a vztah. Tak těžko se popisuje slovy nepopsatelné.
Znovu žiji, jako by se nic takového nestalo. Jako by minulý podzim byl jen dalším v řadě. Jako by nic z toho, co se stalo, nemělo reálný základ, ale byla to jen fikce nějakého spisovatele, který chce udělat obyčejný příběh zajímavějším. Doufám, že po dramatičtější časti knihy přijde nudnější pasáž, bez zápletek a napětí. Doufám, že kniha bude mít dobrý konec a bude ještě dlouho co číst...
Je to už rok, co jsem znovu poznal, jak dlouhé a černé dokážou být podzimní noci. Jak tíživé dokáží být myšlenky na to, že se život může každou chvíli změnit a získat naprosto jiné priority. Že může být ještě hůř, než je a že mi nikdo nezaručí, že se to nestane.
A protože podzim přichází a tma se prodlužuje, čelím náporu vzpomínek a pocitů, které mě tlačí na hrudi.
Uvědomuji si, jak úžasně léčivě funguje lidská psychika. Potlačuje a uhlazuje to špatné. S překvapením jsem se před chvílí díval na některé zápisky, které mě přenáší v čase a obnovují vzpomínky, které jsou zaprášenější, než by měly být. Je vůbec možné, že je to teprve rok? Nejsou to alespoň dva nebo tři? Je vůbec možné, že si musím vzpomínat na některá vyšetření a procedury, jako bych je ani neabsolvoval? Jako by některé zážitky prožil někdo jiný a ne já? Jako by pomalu vynořující vzpomínky na obavy a chvění patřily jinému blízkému člověku, ale určitě ne mně.
Když jsem psal, že mě moje nemoc dostala na kolena, nemyslel jsem to jen obrazně. Právě víra je v době, kdy je člověku špatně, nepřesnositelnou zkušeností pro někoho, který neměl tu přednost něco takového zažít. Vnitřní rozjitřenost a otevřenost přináší možnost slyšet jindy neslyšené a prožívat jindy neprožité. Víra v Boha dostává najednou jinou podobu. Nejedná se o nějaký zvyk nebo styl života, jedná se o prožitek a vztah. Tak těžko se popisuje slovy nepopsatelné.
Znovu žiji, jako by se nic takového nestalo. Jako by minulý podzim byl jen dalším v řadě. Jako by nic z toho, co se stalo, nemělo reálný základ, ale byla to jen fikce nějakého spisovatele, který chce udělat obyčejný příběh zajímavějším. Doufám, že po dramatičtější časti knihy přijde nudnější pasáž, bez zápletek a napětí. Doufám, že kniha bude mít dobrý konec a bude ještě dlouho co číst...
Žádné komentáře:
Okomentovat