Pracovní týdny běží jeden za druhým a představa prázdninového fungování naší rodiny je vzdálená přes sto světelných let. Postupně se nám pod kůži dostal pravidelný rytmus jednotlivých dnů a s tím přicházejících povinností. Jednou z nich je i docházení Míši do hudebky, lidovky, lidušky, či jak tomu kdo říká. U nás říkáme, že jde "na bubny".
Nejprve absolvuje hodinu teorie, teprve poté jde ke svému učiteli, se kterým bubnuje - učí se nové rytmy a zdokonaluje hru. S sebou si nosí malý penál, sešit na teorii a hlavně paličky. Nosí je čestně a viditelně :-). Když ho vyzvedávám, dostanu se někdy do učebny, pozdravím se s učitelem a znovu zírám na místnost plnou nejrůznějších bubnů a bubínků, činelů a zvonečků. Na stěnách visí plakáty kapel, diplomy ze soutěží, nejrůznější fotky, části stěn jsou obložené kvůli tlumení zvuku a akustice. Člověk se ocitne v jiném světě, než ve kterém běžně žije.
Cestou z města si často kupujeme něco dobrého, zastavíme se v cukrárně nebo si koupíme zmrzlinu, jdeme a povídáme. Ve městě bývají někdy trhy, které procházíme a přemýšlíme, co koupit za dobrotu domů ostatním. Ta cesta městem je moc fajn, málokdy se člověk do něj dostane jen tak, bez úkolu něco nutně sehnat nebo něco zařídit. Říkali jsme si, že tento rok už bude chodit přes město sám, ale jak Iva, tak já, máme tyhle procházky rádi a tak pro Míšu stále rádi dojíždíme.
Na každý nástroj je třeba cvičit. Někdy to nestíháme, jsou i jiné povinností, někam jedeme na návštěvu nebo je návštěva u nás, Míša přespí jeden den u babičky a dědy, na víkend odjedeme a týden je pryč bez jediného klidného odpoledne. Tak se snažíme utrhnout pro cvičení nějakou chvíli, využíváme víkend nebo večery před spaním, aby si Míša, alespoň na chvíli zabubnoval. Domem se pak rozléhají údery a já pevně doufám, že se rozléhají jen naším domem a ne i sousedovo :-).
Když Míša začínal, musel jsem jít ven a zkoušet hlasitost při Míšově zkoušení. Naštěstí je bubnování slyšet jen trochu. Ale stačilo by otevřít střešní okno a celá čtvrť by cvičila s námi :-).
Zrovna předevčírem jsem si k večernímu cvičení přinesl kytaru a do Míšova bubnování začal hrát. Buď jen vlastní fantazii nějakých akordů nebo písničky, které se do rytmu hodily. A najednou jsem viděl Míšu, jak ho to baví. Jak jen necvičí, ale hraje. Držel rytmus, usmíval se a kdyby píseň neskončila, asi by tam hrál ještě teď. Vedle v pokojíku zatím ležela Iva s Verunkou, která bez ohledu na pravidelné údery, začala brzo pravidelně oddechovat.
Když obě děti spaly a my měli s Ivou možnost si povídat, řekla Iva, že bylo krásné poslouchat, jak hrajeme. Došlo mi, že tohle byl vlastně takový náš první koncert. A na základě průzkumu veřejného mínění dokonce se 100% spokojeností posluchačů.
No, řekněte. Kdo tohle z vás má? :-)
Nejprve absolvuje hodinu teorie, teprve poté jde ke svému učiteli, se kterým bubnuje - učí se nové rytmy a zdokonaluje hru. S sebou si nosí malý penál, sešit na teorii a hlavně paličky. Nosí je čestně a viditelně :-). Když ho vyzvedávám, dostanu se někdy do učebny, pozdravím se s učitelem a znovu zírám na místnost plnou nejrůznějších bubnů a bubínků, činelů a zvonečků. Na stěnách visí plakáty kapel, diplomy ze soutěží, nejrůznější fotky, části stěn jsou obložené kvůli tlumení zvuku a akustice. Člověk se ocitne v jiném světě, než ve kterém běžně žije.
Cestou z města si často kupujeme něco dobrého, zastavíme se v cukrárně nebo si koupíme zmrzlinu, jdeme a povídáme. Ve městě bývají někdy trhy, které procházíme a přemýšlíme, co koupit za dobrotu domů ostatním. Ta cesta městem je moc fajn, málokdy se člověk do něj dostane jen tak, bez úkolu něco nutně sehnat nebo něco zařídit. Říkali jsme si, že tento rok už bude chodit přes město sám, ale jak Iva, tak já, máme tyhle procházky rádi a tak pro Míšu stále rádi dojíždíme.
Na každý nástroj je třeba cvičit. Někdy to nestíháme, jsou i jiné povinností, někam jedeme na návštěvu nebo je návštěva u nás, Míša přespí jeden den u babičky a dědy, na víkend odjedeme a týden je pryč bez jediného klidného odpoledne. Tak se snažíme utrhnout pro cvičení nějakou chvíli, využíváme víkend nebo večery před spaním, aby si Míša, alespoň na chvíli zabubnoval. Domem se pak rozléhají údery a já pevně doufám, že se rozléhají jen naším domem a ne i sousedovo :-).
Když Míša začínal, musel jsem jít ven a zkoušet hlasitost při Míšově zkoušení. Naštěstí je bubnování slyšet jen trochu. Ale stačilo by otevřít střešní okno a celá čtvrť by cvičila s námi :-).
Zrovna předevčírem jsem si k večernímu cvičení přinesl kytaru a do Míšova bubnování začal hrát. Buď jen vlastní fantazii nějakých akordů nebo písničky, které se do rytmu hodily. A najednou jsem viděl Míšu, jak ho to baví. Jak jen necvičí, ale hraje. Držel rytmus, usmíval se a kdyby píseň neskončila, asi by tam hrál ještě teď. Vedle v pokojíku zatím ležela Iva s Verunkou, která bez ohledu na pravidelné údery, začala brzo pravidelně oddechovat.
Když obě děti spaly a my měli s Ivou možnost si povídat, řekla Iva, že bylo krásné poslouchat, jak hrajeme. Došlo mi, že tohle byl vlastně takový náš první koncert. A na základě průzkumu veřejného mínění dokonce se 100% spokojeností posluchačů.
No, řekněte. Kdo tohle z vás má? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat