Psáno 10.11.2014
Čekáme na sníh. Den za dnem se plíží tma blíž a blíž našemu domu. Dovnitř ale nemůže, na to je příliš krátká.
Svatý Martin je za dveřmi, ale na bílém koni určitě nepřijede.
Podzim je letos krásný, dlouhý a teplý. Ještě v listopadu jsou na některých stromech listy. Užívám si to. Listopad je můj nejméně oblíbený měsíc, a podzim to nejméně oblíbené období, ale tento rok to vůbec není tak hrozné.
Třeba minulý víkend, s teplotami nad patnáct stupňů a se slunečným počasím připomínal spíše září nebo jaro v plné síle. To se nám hodilo. Znovu jsme se totiž skoro po třech letech podívali do západních Čech, tak západních, jak jen to jde - do Chebu a okolí. Slíbili jsme starým dobrým kamarádům, že se za nimi přijedeme podívat a protože to na jaře, kdy jsme to zprvu plánovali, nevyšlo - využili jsme alespoň podzim. Říkali jsem si, že možná nebude tak krásné počasí, ale na druhou stranu, zase si zpříjemníme podzimní plískanice a rozveselíme se v uplakaném dušičkovém počasí. Jak už jsem na začátku psal, ironie byla, že počasí bylo nakonec lepší, než bývá třeba i v květnu.
Celý víkend byl plný povídání, plný sdílení, co se za tu dobu, kdy jsme se neviděli, stalo nového. Děti byly nadšené a s radostí vítaly veselou a někdy i mile bláznivou povahu našich hostitelů. Každý z nás si také odtud přivezl alespoň jedno kilo navíc, pořád jsme se něčím dobrý cpali:-).Těšili jsme se na výlet do Františkových Lázní, kde jsme se znovu po letech prošli, koupili si teplou lázeňskou oplatku a užili se spoustu legrace v místním akvaparku. Tobogány nebyly nějak hlídané a tak jsme jezdili společně, honili se, naráželi do sebe a smáli se tak, až mě to bolelo.
V neděli ráno jsme se vydali na výlet do Lázní Kynžvart. Nostalgie, vzpomínky, nejrůznější pocity. Krásné slunečné počasí ještě umocňovalo, že jsme se přenesli v čase. Tehdy bylo jaro a zpočátku byly stromy ještě holé, bez listí, přesně jako teď. Pohled na děti člověka vyvede z iluze, že čas zase tak moc neutíká. Jak moc jsme se změnili za tu dobu my? Byli jsme si tehdy blíže nebo jsme si blíže teď? Byli jsme tehdy šťastnější nebo jsme šťastnější teď? Stejné místo po letech vždy podněcuje v člověku bilancování.
Prošli jsme se jak lázněmi, kde posedávali maminky a tatínkové s dětmi, tak okolím krásného zámku. Lesní kaple zůstává jedním z nejkrásnějších míst pro ztišení, zastavení se, které jsem kdy viděl. Mezi oltářem a lavicemi je hlína se spadanými listy, kořeny stromů a zažloutlá tráva. Lavice ze všech stran otevřené lesu, prostě krása. Došli jsme se podívat k malé lázeňské budově Trianonu, která je v areálu zapadlá až nahoře v lese a kde měla Iva s Míšou na několik týdnů svůj pokojíček. Vzali jsme si s sebou plastové nádoby, do kterých jsme točili místní vyhlášený pramen "Richard", který se zde pije ve všech budovách a který jsme tu kdysi moc rádi pili.
Celý ten kraj kolem Chebu a Mariánských Lázní nám přirostl k srdci nejenom tím, že ho navštěvujeme už od doby, kdy jsme byli na střední a vydávali jsme se do té dálky vlakem. Před necelými třemi roky jsme strávili přes pět týdnů v Lázních Kynžvart, které jsou jen pár kilometrů od Chebu. Tehdy, v čase plném procházek, jsme měli možnost objevovat krásu tamního kraje. S tím místem a s tou dobou se pojí tolik vzpomínek a událostí naší rodiny, že ho nelze nevnímat jako něco bližšího než ostatní místa v naší zemi.
Z Chebu jsme odjížděli s pocitem naplno prožitého víkendu. S radostí nad množstvím zážitků, které jsme prožili. Určitě jsme zde nebyli naposledy. :-)
Čekáme na sníh. Den za dnem se plíží tma blíž a blíž našemu domu. Dovnitř ale nemůže, na to je příliš krátká.
Svatý Martin je za dveřmi, ale na bílém koni určitě nepřijede.
Podzim je letos krásný, dlouhý a teplý. Ještě v listopadu jsou na některých stromech listy. Užívám si to. Listopad je můj nejméně oblíbený měsíc, a podzim to nejméně oblíbené období, ale tento rok to vůbec není tak hrozné.
Třeba minulý víkend, s teplotami nad patnáct stupňů a se slunečným počasím připomínal spíše září nebo jaro v plné síle. To se nám hodilo. Znovu jsme se totiž skoro po třech letech podívali do západních Čech, tak západních, jak jen to jde - do Chebu a okolí. Slíbili jsme starým dobrým kamarádům, že se za nimi přijedeme podívat a protože to na jaře, kdy jsme to zprvu plánovali, nevyšlo - využili jsme alespoň podzim. Říkali jsem si, že možná nebude tak krásné počasí, ale na druhou stranu, zase si zpříjemníme podzimní plískanice a rozveselíme se v uplakaném dušičkovém počasí. Jak už jsem na začátku psal, ironie byla, že počasí bylo nakonec lepší, než bývá třeba i v květnu.
Celý víkend byl plný povídání, plný sdílení, co se za tu dobu, kdy jsme se neviděli, stalo nového. Děti byly nadšené a s radostí vítaly veselou a někdy i mile bláznivou povahu našich hostitelů. Každý z nás si také odtud přivezl alespoň jedno kilo navíc, pořád jsme se něčím dobrý cpali:-).Těšili jsme se na výlet do Františkových Lázní, kde jsme se znovu po letech prošli, koupili si teplou lázeňskou oplatku a užili se spoustu legrace v místním akvaparku. Tobogány nebyly nějak hlídané a tak jsme jezdili společně, honili se, naráželi do sebe a smáli se tak, až mě to bolelo.
V neděli ráno jsme se vydali na výlet do Lázní Kynžvart. Nostalgie, vzpomínky, nejrůznější pocity. Krásné slunečné počasí ještě umocňovalo, že jsme se přenesli v čase. Tehdy bylo jaro a zpočátku byly stromy ještě holé, bez listí, přesně jako teď. Pohled na děti člověka vyvede z iluze, že čas zase tak moc neutíká. Jak moc jsme se změnili za tu dobu my? Byli jsme si tehdy blíže nebo jsme si blíže teď? Byli jsme tehdy šťastnější nebo jsme šťastnější teď? Stejné místo po letech vždy podněcuje v člověku bilancování.
Prošli jsme se jak lázněmi, kde posedávali maminky a tatínkové s dětmi, tak okolím krásného zámku. Lesní kaple zůstává jedním z nejkrásnějších míst pro ztišení, zastavení se, které jsem kdy viděl. Mezi oltářem a lavicemi je hlína se spadanými listy, kořeny stromů a zažloutlá tráva. Lavice ze všech stran otevřené lesu, prostě krása. Došli jsme se podívat k malé lázeňské budově Trianonu, která je v areálu zapadlá až nahoře v lese a kde měla Iva s Míšou na několik týdnů svůj pokojíček. Vzali jsme si s sebou plastové nádoby, do kterých jsme točili místní vyhlášený pramen "Richard", který se zde pije ve všech budovách a který jsme tu kdysi moc rádi pili.
Celý ten kraj kolem Chebu a Mariánských Lázní nám přirostl k srdci nejenom tím, že ho navštěvujeme už od doby, kdy jsme byli na střední a vydávali jsme se do té dálky vlakem. Před necelými třemi roky jsme strávili přes pět týdnů v Lázních Kynžvart, které jsou jen pár kilometrů od Chebu. Tehdy, v čase plném procházek, jsme měli možnost objevovat krásu tamního kraje. S tím místem a s tou dobou se pojí tolik vzpomínek a událostí naší rodiny, že ho nelze nevnímat jako něco bližšího než ostatní místa v naší zemi.
Z Chebu jsme odjížděli s pocitem naplno prožitého víkendu. S radostí nad množstvím zážitků, které jsme prožili. Určitě jsme zde nebyli naposledy. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat