Člověku asi nemusí být sto let, aby měl pocit, že už něco pamatuje. Tolik hudebních stylů, tolik módních výstřelků, tolik pocitů, že tohle je něco nového, že teď se děje něco přelomového. Člověk má snad právo být už trochu unavený, když vidí, jak se neustále lidé vrací střídavě k širokým nebo úzkým nohavicím, jak jsou lidé nadšení z nového hudebního hitu a přitom jde jen o přezpívanou píseň někoho jiného z minulosti. Člověk má snad právo být už trochu unavený, když s někým diskutuje a argumenty, které slyší, jsou ozvěnou těch samých z minulosti, z minulých diskuzí, možná i z vlastních myšlenek, které kdysi považoval za neotřelé, novátorské a jistojistě vlastní.
Ale přesto všechno musím říct, že nemám vůbec pocit, že těch 14 tisíc dnů na této planetě bylo dost. Raduji se z každého rána, i když to na mě někdy není vidět a chvíli trvá, než mi to dojde. Je toho tolik, kolik toho chci stihnout, než zavřu oči a přijde nejdelší noc. Můj list neuskutečněných přání je stále plný neodškrtnutých položek.
Vždy jsem si myslel, že až bude člověk dospělý, bude všechno v jakési jednotě. Ale teď je pro mě moje představa jednoty a vyrovnanosti dospělého člověka jednou z největších iluzí, které jsem v dětství a dospívání měl. Stále a stále zjištuji, že se ten “pubertální” efekt, kdy tělo dospívá rychleji než naše hlava, asi jen tak nesrovná. Uvědomuji si, že když se cítím unaveně, může za to moje tělo, ale ne moje hlava. Tam, kde se objevují vrásky a šedivé vlasy, stále žije někdo, kdo zoufale křičí do světa, že sem nepatří. Že došlo k jakési chybě, k nesouladu, ke špatnému propočtu.
Můj táta, učitel na základní škole a instruktor lyžování, mě bral vždy s sebou na lyžařské kurzy sedmých ročníků. Od malička, od předškolního věku. Bylo úžasné pozorovat, jak jsem se v průběhu mého života posunoval v očích třináctiletých lidí. Nejprve jsem býval mazlíčkem a maskotem lyžařského zájezdu. Postupně jsem se stával kamarádem, parťákem a spiklencem. Pak přišlo období adorace. Bylo mi patnáct a třináctileté holky na mě mrkaly a chtěly se mnou chodit. Poté nastalo období “staršího bráchy”. Byl jsem starší, ale jaksi sympaticky, důvěrně. Tak starší, jak všichni kolem mě chtěli být. A pak jsem vynechal tři nebo čtyři roky a jel na lyžařský kurz, když mi bylo přes dvacet. Podvědomě jsem se těšil, že bude fajn, jak s těmi mladými pokecáme, že s nimi bude sranda. Z dnešního pohledu bylo toto očekávání opravdu naivní, ale tehdy jsem to tak nevnímal. O to větší bylo mé překvapení. Během pár minut jsem zjistil, že jestli se já nevnímám jako velký, dospělý, starý (vyberte si vhodné slovo), oni to vnímají velmi silně a stačí jim na to jeden pohled. Najednou už jsem nebyl s nimi nebo mezi nimi a dospělými. Teď už jsem byl na druhé straně barikády - na straně učitelů, dozorování, mentorování a nudného dospěláctví.
Od té doby jsem se poučil a vnímám, že mladí lidé mě vidí reálněji, než jak se vidím já sám. Dokáží přirozeně číst v mé tváři a dosadit si přibližný věk lépe, než jak to subjektivně cítím já.
Takže, abych v tom udělal jednou provždy pořádek…
Ale přesto všechno musím říct, že nemám vůbec pocit, že těch 14 tisíc dnů na této planetě bylo dost. Raduji se z každého rána, i když to na mě někdy není vidět a chvíli trvá, než mi to dojde. Je toho tolik, kolik toho chci stihnout, než zavřu oči a přijde nejdelší noc. Můj list neuskutečněných přání je stále plný neodškrtnutých položek.
Vždy jsem si myslel, že až bude člověk dospělý, bude všechno v jakési jednotě. Ale teď je pro mě moje představa jednoty a vyrovnanosti dospělého člověka jednou z největších iluzí, které jsem v dětství a dospívání měl. Stále a stále zjištuji, že se ten “pubertální” efekt, kdy tělo dospívá rychleji než naše hlava, asi jen tak nesrovná. Uvědomuji si, že když se cítím unaveně, může za to moje tělo, ale ne moje hlava. Tam, kde se objevují vrásky a šedivé vlasy, stále žije někdo, kdo zoufale křičí do světa, že sem nepatří. Že došlo k jakési chybě, k nesouladu, ke špatnému propočtu.
Můj táta, učitel na základní škole a instruktor lyžování, mě bral vždy s sebou na lyžařské kurzy sedmých ročníků. Od malička, od předškolního věku. Bylo úžasné pozorovat, jak jsem se v průběhu mého života posunoval v očích třináctiletých lidí. Nejprve jsem býval mazlíčkem a maskotem lyžařského zájezdu. Postupně jsem se stával kamarádem, parťákem a spiklencem. Pak přišlo období adorace. Bylo mi patnáct a třináctileté holky na mě mrkaly a chtěly se mnou chodit. Poté nastalo období “staršího bráchy”. Byl jsem starší, ale jaksi sympaticky, důvěrně. Tak starší, jak všichni kolem mě chtěli být. A pak jsem vynechal tři nebo čtyři roky a jel na lyžařský kurz, když mi bylo přes dvacet. Podvědomě jsem se těšil, že bude fajn, jak s těmi mladými pokecáme, že s nimi bude sranda. Z dnešního pohledu bylo toto očekávání opravdu naivní, ale tehdy jsem to tak nevnímal. O to větší bylo mé překvapení. Během pár minut jsem zjistil, že jestli se já nevnímám jako velký, dospělý, starý (vyberte si vhodné slovo), oni to vnímají velmi silně a stačí jim na to jeden pohled. Najednou už jsem nebyl s nimi nebo mezi nimi a dospělými. Teď už jsem byl na druhé straně barikády - na straně učitelů, dozorování, mentorování a nudného dospěláctví.
Od té doby jsem se poučil a vnímám, že mladí lidé mě vidí reálněji, než jak se vidím já sám. Dokáží přirozeně číst v mé tváři a dosadit si přibližný věk lépe, než jak to subjektivně cítím já.
Takže, abych v tom udělal jednou provždy pořádek…
“Milé děti a vážená mládeži, rád bych vám oznámil, že v mém těle žije mladší člověk, než se možná na první pohled zdá. Nevím, kde se stala chyba, ale prosím vás, nenechte se tím zmást nebo zastrašit.
Děkuji za trpělivost.
Konec hlášení.”
Žádné komentáře:
Okomentovat