Jako každý týden i dnes sedím na balkoně místní Sokolovny. Je posazená na ostrově, kterému dala jméno. Rozkročená. Z jedné strany hledí do atletického stadionu s tribunami a červenými antukovými dráhami a z té druhé do zeleně stromů a odrazu tmavé vodní hladiny. Kdysi byla v těchto místech první plovárna ve městě. Hned kousek za soutokem Malše a Vltavy se tehdy koupaly ženy v koupacích šatech a muži v plavkách s nohavičkami a ramínky. Je to tak dávno. Všechny ty osudy, zvyky a doby odvál čas a já se jen modlím, aby co nejvíce zpomalil a nám období, které právě prožíváme, neproteklo jako voda mezi prsty.
Pode mnou je čilý ruch. Plno dětí mezi 8 až 12 lety běhá, cvičí a hraje si. Radost ze společného pohybu. Sokolovna je krásna funkcionalistická stavba; přes sedmdesát let stará. Stihla spolu s přilehlým stadiónem vyrůst ještě před rudými časy reálného socialismu. Skláním se z balkonu lemovaného zábradlím z leštěné oceli, přejedu pohledem obrovský nápis “Ve zdravém těle zdravý duch” a pozoruji mezi dětmi i svého Michaela. Kolik takových tátů a maminek koukalo z těchto balkónů dolů a co jim šlo hlavou? Kolik toho máme společného s generacemi, které už odešly a v čem jsme jiní? Kolik ideálů a kolik ideí? Co nás spojuje a co rozděluje?
Dívám se dolů do sálu a pozoruji dění a čím dál tím více mám pocit, že se dole pode mnou odehrává taková malá kopie světa. Vidím všechno to hemžení, které s určitým nadhledem postrádá smysl. Vidím zde lidi, kteří se řadí do front a v nich poslušně čekají nebo se snaží trochu podvádět a předbíhat ostatní. Vidím lidi, kteří jsou šťastní, že dali gól i lidi, kteří jsou šťastnější, že na něj přihráli. Vidím podrážení nohou, ale také ruce, které pomáhají vstát.
Všichni jsou tak krásní tím, jak jsou nepopsaní. Mají toho tolik před sebou a je pro ně všechno možné. Stále ještě mohou snít o tom, že dokáží všechno.
Dívám se mezi ně a vidím profesory, kteří jednou dostanou Nobelovy ceny za vysvětlení vzniku vesmíru nebo za vynález léků na rakovinu. Poznávám mezi nimi vojáky, kteří zachrání bezbranná rukojmí, zneškodní zlé teroristy nebo osvobodí zemi trpící pod zlým diktátorem. Vidím budoucí Miss Universe - je jich tu hned několik. Poznávám taky sportovce, kteří budou posunovat světové rekordy všemi směry. Jsou tu i horolezci, kteří zdolají všechny osmitisícovky a stihnou to během letních prázdnin. Jsou tady stavitelé staveb, které budou několik kilometrů vysoké, architekti, kteří budou stavět města pod hladinou moří a kosmonauti, kteří se podívají za okraj sluneční soustavy. Je tady tolik možného i nemožného. Všechno, co si dokážete představit. Na jednom místě naděje celého lidstva.
Každé z těch dětí má své sny, plány a představy a těší se, až je bude moc uskutečnit. Svět je pro ně báječné místo, plné nekonečných možností a každá příležitost poznat něco nového je vzrušující. Ó, jak rád bych se vžil do jejich nadšení, jak rád bych znovu viděl svět jejich očima...
Divám se na ně a čas plyne. Za chvíli skončí hodina, která je nám tady vyhrazena a přijde někdo další.
Vím, že jednou skončí také naše hodina, která je nám tady vyhrazena a přijde někdo další … a mám v sobě pokoj.
Pode mnou je čilý ruch. Plno dětí mezi 8 až 12 lety běhá, cvičí a hraje si. Radost ze společného pohybu. Sokolovna je krásna funkcionalistická stavba; přes sedmdesát let stará. Stihla spolu s přilehlým stadiónem vyrůst ještě před rudými časy reálného socialismu. Skláním se z balkonu lemovaného zábradlím z leštěné oceli, přejedu pohledem obrovský nápis “Ve zdravém těle zdravý duch” a pozoruji mezi dětmi i svého Michaela. Kolik takových tátů a maminek koukalo z těchto balkónů dolů a co jim šlo hlavou? Kolik toho máme společného s generacemi, které už odešly a v čem jsme jiní? Kolik ideálů a kolik ideí? Co nás spojuje a co rozděluje?
Dívám se dolů do sálu a pozoruji dění a čím dál tím více mám pocit, že se dole pode mnou odehrává taková malá kopie světa. Vidím všechno to hemžení, které s určitým nadhledem postrádá smysl. Vidím zde lidi, kteří se řadí do front a v nich poslušně čekají nebo se snaží trochu podvádět a předbíhat ostatní. Vidím lidi, kteří jsou šťastní, že dali gól i lidi, kteří jsou šťastnější, že na něj přihráli. Vidím podrážení nohou, ale také ruce, které pomáhají vstát.
Všichni jsou tak krásní tím, jak jsou nepopsaní. Mají toho tolik před sebou a je pro ně všechno možné. Stále ještě mohou snít o tom, že dokáží všechno.
Dívám se mezi ně a vidím profesory, kteří jednou dostanou Nobelovy ceny za vysvětlení vzniku vesmíru nebo za vynález léků na rakovinu. Poznávám mezi nimi vojáky, kteří zachrání bezbranná rukojmí, zneškodní zlé teroristy nebo osvobodí zemi trpící pod zlým diktátorem. Vidím budoucí Miss Universe - je jich tu hned několik. Poznávám taky sportovce, kteří budou posunovat světové rekordy všemi směry. Jsou tu i horolezci, kteří zdolají všechny osmitisícovky a stihnou to během letních prázdnin. Jsou tady stavitelé staveb, které budou několik kilometrů vysoké, architekti, kteří budou stavět města pod hladinou moří a kosmonauti, kteří se podívají za okraj sluneční soustavy. Je tady tolik možného i nemožného. Všechno, co si dokážete představit. Na jednom místě naděje celého lidstva.
Každé z těch dětí má své sny, plány a představy a těší se, až je bude moc uskutečnit. Svět je pro ně báječné místo, plné nekonečných možností a každá příležitost poznat něco nového je vzrušující. Ó, jak rád bych se vžil do jejich nadšení, jak rád bych znovu viděl svět jejich očima...
Divám se na ně a čas plyne. Za chvíli skončí hodina, která je nám tady vyhrazena a přijde někdo další.
Vím, že jednou skončí také naše hodina, která je nám tady vyhrazena a přijde někdo další … a mám v sobě pokoj.
Žádné komentáře:
Okomentovat