Dny utíkají znovu rychlostí vyšší, než je dobré a příjemné. Pevně doufám, že s červnovými dny a blížícími se prázdninami přijde i jakési zklidnění. Rád bych dnes napsal něco o naší návštěvě Mnichova a vzpomínkách, které jsme si z něj odnesli.
Před třemi týdny jsme se vydali na několika hodinovou cestu autem do nejbohatší oblasti Německa, které patří samo o sobě k nejbohatším z evropských států. Proč to zmiňuji? Protože bylo několik momentů, kdy to bylo vidět. Tak například při cestování. Cesta sama utíkala dobře, už jsme si v posledních týdnech a měsících na cestování docela zvykli, takže nějaká ta hodina v autě se pro nás stala normálem. Ale znovu jsme museli přijmout fakt o zaostalosti naší dopravní sítě, a to ještě více tváří v tvář údajům na navigaci. Vždy tam nesedí poměr mezi kilometry a dojezdovým časem. Přiblížíme se k Čechám a do konce cesty nám zbývá už jen třetina kilometrů, avšak celá polovina doby cesty. Ach, ty dálnice … a to ani nezmiňuji, že se neplatila dálniční známka.
Když jsme přijeli do Mnichova, bylo to jako vždy fajn. Kamarádi nás vřele přivítali, jejich pronajatý dům byl naprosto komfortní s dostatkem místa a pokojů pro naše ubytování a krásným parkem plným dětských hřišť hned za domem. Večer jsme u jídla rozmýšleli, kam všude se chceme o prodlouženém víkendu podívat, co chceme vidět určitě a co případně. Hodně jsme plánovali kvůli počasí, protože hlásili, že se zkazí a bude nonstop pršet. Nic z toho se nakonec nestalo a my jsme zažili za celé tři dny jednu přeháňku na pár minut. A co jsme nakonec viděli?
Nedaleko našeho ubytování leží Schleissheim. Krásný zámecký komplex v takovém versaillském stylu. Krásné počasí, velká procházka po celém komplexu parků a vodních ploch. Místo pro různé koncerty a “eventy”, gondola na vodním kanále, barevné květy všude kolem, děti zkouší lézt na stromy v parku, odháníme je neustále od vody, abychom nemuseli někoho z nich lovit z vody. Máme čas si trochu popovídat s Markem a Lanou.
Mnichov a centrum. Kdybych řekl, že mě uchvátilo, nesměl bych být nikdy v Praze. Pražské panorama, staré město nakročené přes řeku Vltavu, zvedající se k Hradu, je něco neuvěřitelného. Čím více poznávám měst a vzdálených míst, tím více vnímám jedinečnost Prahy. Mnichov ale má určitě co nabídnout a mnoho z toho mu Praha závidět může. Co nás na Mnichově naprosto dostalo, byly čtyři věci.
Podpora cyklistiky a s tím související nadšení lidí jezdit na kole.
Parky a zeleň.
Program na podporu EU na hlavním mnichovském náměstí.
Olympijský stadion
Všude jsou kola a všude jezdí kola. Musíte si dávat pozor, aby vás někdo nesrazil. Proč? Protože kromě silnic a ulic jsou všude cyklostezky. Ne takové ty “jako cyklostezky”, které známe z domova, které vedou střídavě po stezce a střídavě po hlavní silnici. Opravdu lze přejíždět z jedné strany Mnichova na druhou bez toho, že byste jezdili po silnici. Je to neuvěřitelné. U každé zastávky metra stojí stovky (opravdu stovky) kol nejrůznějšího vzhledu, barev a stáří. Na kole jezdí důchodci, studenti i pánové v oblecích. Člověk má opravdu pocit, že by něco takového chtěl i doma. Schválně, jestli se toho dožijí moje děti. O sobě ani nedoufám.
Parky a zeleň. Přímo do nitra Mnichova zasahuje několika kilometrový park. Parků je zde několik a jsou krásné a udržované. Když jsme seděli u vchodu do jednoho z nich a vychutnávali si kávu ze Starbacks, vyběhl z parku zajíc. Koukali jsme na to, ale prý je to normální. Parky jsou velké a tak v nich žijí volně zajíci.
Na Mariánském náměstí, s katedrálou Frauenkirche (byl zde silný mariánský kult, který se projevuje i v dnešní době například nařízením, že v části Mnichova nesmí být žádná budova vyšší, než právě ona zmíněná Mariina katedrála) se konal kulturní program či festival na podporu EU. Děti se zapojily a vyráběly desky na sešity nebo na knihu, z různých útržků map států osmadvacítky, všude různé informační nebo zábavné stánky, hry pro děti, a stage, kde se střídaly různé kapely. Viděl jsem tu první s podmanivým altovým hlasem mladé kudrnaté černošky s akustickou kytarou a kapelou složenou z celého světa. Skvělý zvuk, styl, … vydržel bych tam stát dlouho. Všude spousta lidí všech různých národností, jako by dávali zapomenout na dávno přežité multikulti, jakoby člověk zase na chvíli věřil, že se všichni chceme dohodnout, spolupracovat a mít se rádi. Navzdory barvě pleti, národnosti či náboženství. Byla to krásná představa, iluze … já vím. Přesto jsem se tak rád, alespoň na chvíli, nechal oblouznit.
Olympijská vesnice, stadion, park … celý komplex. Nečekal jsem mnoho. Přeci jenom, od roku 1972 uteklo hodně času. V materiálech. V pompéznosti olympijských her. V architektuře. To, co jsem viděl, překonalo moje představy. Opravdu příkladné a nádherné splynutí celého areálu s přírodou, se zelení, s parkem a vodními plochami. Naprosto skvělý komplex žijící v symbióze se všudypřítomnou zelení, sloužící sportovnímu a kulturnímu vyžití města. Jak vzdálené ruským a čínským megalomanským představám o olympijských vesnicích, sloužící více propagandě, než vlastním lidem. Člověk to musí vidět, aby viděl, jak dobře spojení zeleně se stavbami funguje.
Ano, musím se zmínit ještě o jednom zážitku, který byl možná nejsilnější, přesto velmi smutný.
Mnichovské olympijské hry jsou stále zatížené smutnou vzpomínkou na izraelskou delegaci, arabskou teroristickou organizaci Černé září a 11 mrtvých sportovců. První setkání s terorismem v přímém přenosu na takovéto akci. Jakoby bylo toto město trochu stigmatizováno křivdami, které zde byly na Židech napáchány.
Kousek od Mnichova, bašty národního socialismu a Hitlerovo zázemí, se nachází koncentrační tábor Dachau. První koncentrační tábor založený už v roce 1933, sloužící ze začátku jako vězení pro oponenty Hitlerova politického směru, později jako likvidační tábor pro všechny “nepřátele Německa” a pro “podřadné rasy”. Byl to prototyp koncentračního tábora, na kterém si nacisté zkoušeli všechna zvěrstva a pokoušeli se odladit tuto továrnu na smrt k nejvyšší efektivnosti. Jeli jsme kolem, jen že zastavíme a podíváme se z dálky a pak budeme pokračovat na centrálu BMW. Nakonec jsme zde strávili celé dopoledne a zažili nejsilnější zážitek za dlouhou dobu.
Nikdy předtím jsme nebyli na žádném takovém místě a snad i proto jsme nebyli úplně připraveni na to, co uvidíme, uslyšíme či co si přečteme. To místo je tak strašné, až to vhání člověku slzy do očí. Do mysli se vkrádají nepříjemné otázky o podstatě člověka, o čirém destruktivním zlu, o bolesti a nevýslovném neštěstí. Na některé obrazy, jako třeba pece, plynové komory nebo odkládací prostory pro mrtvá těla nikdy nezapomenu. Byl jsem rád, že tam s námi byl náš Michael a kolem nás spoustu mladých lidí, protože jedině znalost pekla válečného běsnění a rasové segregace u mladé generace nás může ochránit před jeho zopakování.
Prodloužený víkend byl plný zážitků a emocí. Stejně jako v případě naší jarní dovolené do dalekých krajů, i zde jsme využili příležitost a objevili další malý kousíček světa. Jsem za to moc vděčný...
Před třemi týdny jsme se vydali na několika hodinovou cestu autem do nejbohatší oblasti Německa, které patří samo o sobě k nejbohatším z evropských států. Proč to zmiňuji? Protože bylo několik momentů, kdy to bylo vidět. Tak například při cestování. Cesta sama utíkala dobře, už jsme si v posledních týdnech a měsících na cestování docela zvykli, takže nějaká ta hodina v autě se pro nás stala normálem. Ale znovu jsme museli přijmout fakt o zaostalosti naší dopravní sítě, a to ještě více tváří v tvář údajům na navigaci. Vždy tam nesedí poměr mezi kilometry a dojezdovým časem. Přiblížíme se k Čechám a do konce cesty nám zbývá už jen třetina kilometrů, avšak celá polovina doby cesty. Ach, ty dálnice … a to ani nezmiňuji, že se neplatila dálniční známka.
Když jsme přijeli do Mnichova, bylo to jako vždy fajn. Kamarádi nás vřele přivítali, jejich pronajatý dům byl naprosto komfortní s dostatkem místa a pokojů pro naše ubytování a krásným parkem plným dětských hřišť hned za domem. Večer jsme u jídla rozmýšleli, kam všude se chceme o prodlouženém víkendu podívat, co chceme vidět určitě a co případně. Hodně jsme plánovali kvůli počasí, protože hlásili, že se zkazí a bude nonstop pršet. Nic z toho se nakonec nestalo a my jsme zažili za celé tři dny jednu přeháňku na pár minut. A co jsme nakonec viděli?
Nedaleko našeho ubytování leží Schleissheim. Krásný zámecký komplex v takovém versaillském stylu. Krásné počasí, velká procházka po celém komplexu parků a vodních ploch. Místo pro různé koncerty a “eventy”, gondola na vodním kanále, barevné květy všude kolem, děti zkouší lézt na stromy v parku, odháníme je neustále od vody, abychom nemuseli někoho z nich lovit z vody. Máme čas si trochu popovídat s Markem a Lanou.
Mnichov a centrum. Kdybych řekl, že mě uchvátilo, nesměl bych být nikdy v Praze. Pražské panorama, staré město nakročené přes řeku Vltavu, zvedající se k Hradu, je něco neuvěřitelného. Čím více poznávám měst a vzdálených míst, tím více vnímám jedinečnost Prahy. Mnichov ale má určitě co nabídnout a mnoho z toho mu Praha závidět může. Co nás na Mnichově naprosto dostalo, byly čtyři věci.
Podpora cyklistiky a s tím související nadšení lidí jezdit na kole.
Parky a zeleň.
Program na podporu EU na hlavním mnichovském náměstí.
Olympijský stadion
Všude jsou kola a všude jezdí kola. Musíte si dávat pozor, aby vás někdo nesrazil. Proč? Protože kromě silnic a ulic jsou všude cyklostezky. Ne takové ty “jako cyklostezky”, které známe z domova, které vedou střídavě po stezce a střídavě po hlavní silnici. Opravdu lze přejíždět z jedné strany Mnichova na druhou bez toho, že byste jezdili po silnici. Je to neuvěřitelné. U každé zastávky metra stojí stovky (opravdu stovky) kol nejrůznějšího vzhledu, barev a stáří. Na kole jezdí důchodci, studenti i pánové v oblecích. Člověk má opravdu pocit, že by něco takového chtěl i doma. Schválně, jestli se toho dožijí moje děti. O sobě ani nedoufám.
Parky a zeleň. Přímo do nitra Mnichova zasahuje několika kilometrový park. Parků je zde několik a jsou krásné a udržované. Když jsme seděli u vchodu do jednoho z nich a vychutnávali si kávu ze Starbacks, vyběhl z parku zajíc. Koukali jsme na to, ale prý je to normální. Parky jsou velké a tak v nich žijí volně zajíci.
Na Mariánském náměstí, s katedrálou Frauenkirche (byl zde silný mariánský kult, který se projevuje i v dnešní době například nařízením, že v části Mnichova nesmí být žádná budova vyšší, než právě ona zmíněná Mariina katedrála) se konal kulturní program či festival na podporu EU. Děti se zapojily a vyráběly desky na sešity nebo na knihu, z různých útržků map států osmadvacítky, všude různé informační nebo zábavné stánky, hry pro děti, a stage, kde se střídaly různé kapely. Viděl jsem tu první s podmanivým altovým hlasem mladé kudrnaté černošky s akustickou kytarou a kapelou složenou z celého světa. Skvělý zvuk, styl, … vydržel bych tam stát dlouho. Všude spousta lidí všech různých národností, jako by dávali zapomenout na dávno přežité multikulti, jakoby člověk zase na chvíli věřil, že se všichni chceme dohodnout, spolupracovat a mít se rádi. Navzdory barvě pleti, národnosti či náboženství. Byla to krásná představa, iluze … já vím. Přesto jsem se tak rád, alespoň na chvíli, nechal oblouznit.
Olympijská vesnice, stadion, park … celý komplex. Nečekal jsem mnoho. Přeci jenom, od roku 1972 uteklo hodně času. V materiálech. V pompéznosti olympijských her. V architektuře. To, co jsem viděl, překonalo moje představy. Opravdu příkladné a nádherné splynutí celého areálu s přírodou, se zelení, s parkem a vodními plochami. Naprosto skvělý komplex žijící v symbióze se všudypřítomnou zelení, sloužící sportovnímu a kulturnímu vyžití města. Jak vzdálené ruským a čínským megalomanským představám o olympijských vesnicích, sloužící více propagandě, než vlastním lidem. Člověk to musí vidět, aby viděl, jak dobře spojení zeleně se stavbami funguje.
Ano, musím se zmínit ještě o jednom zážitku, který byl možná nejsilnější, přesto velmi smutný.
Mnichovské olympijské hry jsou stále zatížené smutnou vzpomínkou na izraelskou delegaci, arabskou teroristickou organizaci Černé září a 11 mrtvých sportovců. První setkání s terorismem v přímém přenosu na takovéto akci. Jakoby bylo toto město trochu stigmatizováno křivdami, které zde byly na Židech napáchány.
Kousek od Mnichova, bašty národního socialismu a Hitlerovo zázemí, se nachází koncentrační tábor Dachau. První koncentrační tábor založený už v roce 1933, sloužící ze začátku jako vězení pro oponenty Hitlerova politického směru, později jako likvidační tábor pro všechny “nepřátele Německa” a pro “podřadné rasy”. Byl to prototyp koncentračního tábora, na kterém si nacisté zkoušeli všechna zvěrstva a pokoušeli se odladit tuto továrnu na smrt k nejvyšší efektivnosti. Jeli jsme kolem, jen že zastavíme a podíváme se z dálky a pak budeme pokračovat na centrálu BMW. Nakonec jsme zde strávili celé dopoledne a zažili nejsilnější zážitek za dlouhou dobu.
Nikdy předtím jsme nebyli na žádném takovém místě a snad i proto jsme nebyli úplně připraveni na to, co uvidíme, uslyšíme či co si přečteme. To místo je tak strašné, až to vhání člověku slzy do očí. Do mysli se vkrádají nepříjemné otázky o podstatě člověka, o čirém destruktivním zlu, o bolesti a nevýslovném neštěstí. Na některé obrazy, jako třeba pece, plynové komory nebo odkládací prostory pro mrtvá těla nikdy nezapomenu. Byl jsem rád, že tam s námi byl náš Michael a kolem nás spoustu mladých lidí, protože jedině znalost pekla válečného běsnění a rasové segregace u mladé generace nás může ochránit před jeho zopakování.
Prodloužený víkend byl plný zážitků a emocí. Stejně jako v případě naší jarní dovolené do dalekých krajů, i zde jsme využili příležitost a objevili další malý kousíček světa. Jsem za to moc vděčný...
Žádné komentáře:
Okomentovat