Psáno 8. června
Včera jsem byl na oslavě narozenin. Rodinná oslava, dobré jídlo, příležitost se vidět, hezký čas...
26 let.
Je to málo nebo moc? Kolik lidí, tolik odpovědí. Odpověď bude vždy definována vaším věkem. A protože většině z vás, čtenářů těchto řádek, bude přinejlepším podobně, spíše více, předpokládám, že 26 let budete vnímat jako krásný a mladý věk.
Kde jste byli, když vám bylo 26 let? Vrátili byste se do toho času? Vrátili byste se do toho času bez možnosti cokoliv změnit nebo napravit?
A co byste si sami řekli a poradili, kdybyste mohli? Dokázali byste zabránit chybám, které jste pak udělali a smutkům, které jste prožili?
Je tak zvláštní, že ona oslava se odehrávala na místě, kde jsme se ve 26 letech nacházeli tak často. Zahradní domek uprostřed zelené zahrady. Náš azyl na polovinu roku s letním časem. Polovina roku, na kterou jsme přestěhovali velkou část osobních věcí a utekli z města do přírody a blízkosti řeky.
Seděl jsem včera pod pergolou zahradní chatičky po dlouhé době, jedl kremroli a přesto jsem tam nebyl. Díval jsem se na kamennou dlažbu a poznával ty obrazce a vzory. Když nám bylo 26 let. Je to dávno nebo nedávno? Tady jsme vedli moje lásko naše hovory o budoucnosti. O rodině, kterou jednou založíme. O čase, který nám bude dán, abychom společně stárli. Tady jsme spolu bojovali, tady jsme se spolu milovali. Tahle zahrada je pro nás a naše životy svatou půdou, protože byla jedním z míst, kde jsme hledali a nacházeli sami sebe. Kde jsme se opatrně učili být dospělými se všemi slzami, které k tomu patří. Se vší radostí, která k tomu patří.
Tolik nejistot, tolik listů chvějících se ve větru. Přesto to nejdůležitější z té doby zůstalo. Ty vedle mě a On nad námi.
Vyšel jsem ze zahrady do dospělosti. Moje kůže už nevypadá tak, jako kdysi. Začínám šedivět a neexistuje na světě síla ani moc, jak to zastavit. Směřuji tam, kam všichni přede mnou, ale držím se vás a proto se nebojím víc, než musím.
26 let. Je to málo nebo moc? Vrátil bych z toho něco zpět?
Nemyslím si ...
Včera jsem byl na oslavě narozenin. Rodinná oslava, dobré jídlo, příležitost se vidět, hezký čas...
26 let.
Je to málo nebo moc? Kolik lidí, tolik odpovědí. Odpověď bude vždy definována vaším věkem. A protože většině z vás, čtenářů těchto řádek, bude přinejlepším podobně, spíše více, předpokládám, že 26 let budete vnímat jako krásný a mladý věk.
Kde jste byli, když vám bylo 26 let? Vrátili byste se do toho času? Vrátili byste se do toho času bez možnosti cokoliv změnit nebo napravit?
A co byste si sami řekli a poradili, kdybyste mohli? Dokázali byste zabránit chybám, které jste pak udělali a smutkům, které jste prožili?
Je tak zvláštní, že ona oslava se odehrávala na místě, kde jsme se ve 26 letech nacházeli tak často. Zahradní domek uprostřed zelené zahrady. Náš azyl na polovinu roku s letním časem. Polovina roku, na kterou jsme přestěhovali velkou část osobních věcí a utekli z města do přírody a blízkosti řeky.
Seděl jsem včera pod pergolou zahradní chatičky po dlouhé době, jedl kremroli a přesto jsem tam nebyl. Díval jsem se na kamennou dlažbu a poznával ty obrazce a vzory. Když nám bylo 26 let. Je to dávno nebo nedávno? Tady jsme vedli moje lásko naše hovory o budoucnosti. O rodině, kterou jednou založíme. O čase, který nám bude dán, abychom společně stárli. Tady jsme spolu bojovali, tady jsme se spolu milovali. Tahle zahrada je pro nás a naše životy svatou půdou, protože byla jedním z míst, kde jsme hledali a nacházeli sami sebe. Kde jsme se opatrně učili být dospělými se všemi slzami, které k tomu patří. Se vší radostí, která k tomu patří.
Tolik nejistot, tolik listů chvějících se ve větru. Přesto to nejdůležitější z té doby zůstalo. Ty vedle mě a On nad námi.
Vyšel jsem ze zahrady do dospělosti. Moje kůže už nevypadá tak, jako kdysi. Začínám šedivět a neexistuje na světě síla ani moc, jak to zastavit. Směřuji tam, kam všichni přede mnou, ale držím se vás a proto se nebojím víc, než musím.
26 let. Je to málo nebo moc? Vrátil bych z toho něco zpět?
Nemyslím si ...
1 komentář:
Nádherná úvaha...
Přesně můj styl a samozřejmě souhlasím rovněž i s tím závěrem.
Pavel V.
Okomentovat