Procházím městem, jiskřivým a barevným. Studenti posedávají před oblíbenou kavárnou, která nikdy nezavírá. Slyším cizí jazyky turistů, kteří se hlasitě smějí a fotí se, aby tyhle chvilky štěstí zachovali pro budoucí smutky. Dlažba se leskne v zapadajícím slunci, prohlížím jednu z plastik umístěnou zde v rámci projektu “Umění ve městě” a mám pocit, že tohle je právě to místo, kde chci teď být. Procházím městem, které tak málo připomíná to, ve kterém jsem se narodil a žil do svého dospívání.
Když zavřu oči, celé se začne proměňovat. Propadám se do Dantova pekla, všechno začíná ztrácet barvy a nostalgický pocit vzpomínek na dětství se ne a ne dostavit. Přichází smutek a chlad. Domy začínají být poškrabané, plné oděrek a otevřených ran. Koukají z nich cihly a mají na sobě fleky. Jiné jsou obvázané a lešenářské trubky je hyzdí mnoho let, často bez jediného důvodu, kromě lidské lenosti a netečnosti. Ulice jsou desítky let poslepované z různých druhů asfaltu nebo kostek. Někde kostky chybí úplně a dělají se louže. Jak to, že to nikomu nepřijde divné?
Jdu kolem kašny na našem náměstí. Kdysi to byla stavba nedostižných nákladů, která ukazovala všem kupcům putujícím Evropou bohatství zdejších měšťanů. Kde je ale ta pýcha a sláva teď? Kde jsou nedělní korza vážených měšťanů? Kde jsou výroční trhy a Sokolské slety? Kde jsou náboženské svátky, občanská hnutí a divadelní spolky? Kde jsou pentle a vlajky na každém rohu? Ano, vlajky jsou tu také. Proč má ale přednost ta rudá před tou naší? A proč je lidé vyvěšují na příkaz a ještě se přitom navzájem kontrolují?
Už za rok se zde budou válet po zemi trikolóry spadlé z hrudí studentů, kteří se poprvé ve svém životě svobodně nadechnou. Ale teď se ještě o trikolóře nesmí ani mluvit. Zkazil by jsi si budoucnost. Ale jakou budoucnost to vlastně máš? A kolik jsi ochoten pro tuto budoucnost obětovat? Kolik sebe za tuto budoucnost prodáš? Investice je značně nejistá, ale cena je stanovena pevně. A Mefisto se od srdce hlasitě směje.
Procházím městem a město prosí o pomoc. Je šedivé a neumyté. Špína pokrytectví a lží leží nejen na městě, ale skoro na každém, kdo ve městě a v celé téhle nešťastné zemi žije. Je mi teprve dvanáct a už teď mi přijde úplně normální, že se všude lže. Ve škole, v novinách, v televize, v rádiu i mezi lidmi. Lžou mi všichni už od školky. Lžou mi učitelky, lžou mi strejdové a tety, lžou mi sousedé. Když mi nechtějí lhát moje vlastní rodiče, raději nic neříkají. Všichni mi lžou o historii. Lžou mi o současnosti. O světě, o lidech kolem nás, o budoucnosti, přítomnosti i minulosti. Všichni lžou mně a všichni lžou i sami sobě. Žijeme ve schizofrenii a považujeme to za normální.
Je mi teprve dvanáct, přesto vím, že jsem v kleci. Vím, že jsem si vytáhl tu špatnou kartu a narodil se na nesprávné straně hranic. Za těmi ostnatými dráty žijeme my. Jsme jako zvířata, která mají omezený výběh a dráty jsou napuštěné elektrikou. Jsme na tom ještě hůře, protože zvířata u toho nemusí dělat, že je to tak v pořádku a že ty mříže jsou pro jejich ochranu.
Procházím městem a vracím se zpět, nahoru, do současnosti. Šedá scéna pomalu získává na barevnosti, jazzová hudba z blízkého festivalu znovu hraje a já se musím zastavit, abych se zhluboka nadechl. Nadechl se a přitom cítil svobodu každým kouskem svého těla. Nemusím lhát sobě, ani svými dětem. Nemusím říkat věci, které jsou v rozporu s tím, čemu věřím. Nemusím se krčit a klanět se. Nemusím dělat kompromisy, ze kterých je člověku špatně. Možná se zrovna teď nechci zvednout a odjet na druhou stranu světa, ale jenom to, že mohu, je klíčové a zásadní. Možná se mi nelíbí všechno, co kolem sebe vidím, ale pořád je to neporovnatelné s tím, co jsem viděl tehdy.
Procházím městem ...
Když zavřu oči, celé se začne proměňovat. Propadám se do Dantova pekla, všechno začíná ztrácet barvy a nostalgický pocit vzpomínek na dětství se ne a ne dostavit. Přichází smutek a chlad. Domy začínají být poškrabané, plné oděrek a otevřených ran. Koukají z nich cihly a mají na sobě fleky. Jiné jsou obvázané a lešenářské trubky je hyzdí mnoho let, často bez jediného důvodu, kromě lidské lenosti a netečnosti. Ulice jsou desítky let poslepované z různých druhů asfaltu nebo kostek. Někde kostky chybí úplně a dělají se louže. Jak to, že to nikomu nepřijde divné?
Jdu kolem kašny na našem náměstí. Kdysi to byla stavba nedostižných nákladů, která ukazovala všem kupcům putujícím Evropou bohatství zdejších měšťanů. Kde je ale ta pýcha a sláva teď? Kde jsou nedělní korza vážených měšťanů? Kde jsou výroční trhy a Sokolské slety? Kde jsou náboženské svátky, občanská hnutí a divadelní spolky? Kde jsou pentle a vlajky na každém rohu? Ano, vlajky jsou tu také. Proč má ale přednost ta rudá před tou naší? A proč je lidé vyvěšují na příkaz a ještě se přitom navzájem kontrolují?
Už za rok se zde budou válet po zemi trikolóry spadlé z hrudí studentů, kteří se poprvé ve svém životě svobodně nadechnou. Ale teď se ještě o trikolóře nesmí ani mluvit. Zkazil by jsi si budoucnost. Ale jakou budoucnost to vlastně máš? A kolik jsi ochoten pro tuto budoucnost obětovat? Kolik sebe za tuto budoucnost prodáš? Investice je značně nejistá, ale cena je stanovena pevně. A Mefisto se od srdce hlasitě směje.
Procházím městem a město prosí o pomoc. Je šedivé a neumyté. Špína pokrytectví a lží leží nejen na městě, ale skoro na každém, kdo ve městě a v celé téhle nešťastné zemi žije. Je mi teprve dvanáct a už teď mi přijde úplně normální, že se všude lže. Ve škole, v novinách, v televize, v rádiu i mezi lidmi. Lžou mi všichni už od školky. Lžou mi učitelky, lžou mi strejdové a tety, lžou mi sousedé. Když mi nechtějí lhát moje vlastní rodiče, raději nic neříkají. Všichni mi lžou o historii. Lžou mi o současnosti. O světě, o lidech kolem nás, o budoucnosti, přítomnosti i minulosti. Všichni lžou mně a všichni lžou i sami sobě. Žijeme ve schizofrenii a považujeme to za normální.
Je mi teprve dvanáct, přesto vím, že jsem v kleci. Vím, že jsem si vytáhl tu špatnou kartu a narodil se na nesprávné straně hranic. Za těmi ostnatými dráty žijeme my. Jsme jako zvířata, která mají omezený výběh a dráty jsou napuštěné elektrikou. Jsme na tom ještě hůře, protože zvířata u toho nemusí dělat, že je to tak v pořádku a že ty mříže jsou pro jejich ochranu.
Procházím městem a vracím se zpět, nahoru, do současnosti. Šedá scéna pomalu získává na barevnosti, jazzová hudba z blízkého festivalu znovu hraje a já se musím zastavit, abych se zhluboka nadechl. Nadechl se a přitom cítil svobodu každým kouskem svého těla. Nemusím lhát sobě, ani svými dětem. Nemusím říkat věci, které jsou v rozporu s tím, čemu věřím. Nemusím se krčit a klanět se. Nemusím dělat kompromisy, ze kterých je člověku špatně. Možná se zrovna teď nechci zvednout a odjet na druhou stranu světa, ale jenom to, že mohu, je klíčové a zásadní. Možná se mi nelíbí všechno, co kolem sebe vidím, ale pořád je to neporovnatelné s tím, co jsem viděl tehdy.
Procházím městem ...
Žádné komentáře:
Okomentovat