Poslední den prázdnin. Končí jepičí život jednoho léta. Ta nejistota a pachuť na jazyku z toho, že možná končí více, než začíná. Ten pocit, že člověk promarnil něco, co promarnit neměl, že nevyužil to, co mu bylo nabízeno. Dívám se do proudu řeky a mám neodbytný pocit, že odnáší více než jen usychající listy a spadané jehličí...
Ať si budeme nalhávat cokoliv, tak dnes končí prázdniny a s tím i doba, na kterou jsme se dlouho těšili a po které se nám bude stýskat. Zvlášť letos, kdy jsme měli počasí, které překonalo všechna dosavadní měřítka a nabídlo nefalšované středomořské klima.
Na začátku prázdnin jsme v jedné z prvních tropických nocí vynesli z domu na terasu matrace, peřiny a polštáře, zůstali venku ležet, povídali si a já nám nakonec četl staré zápisy z deníku. To samé jsme udělali tento pátek. Obrovský měsíc, kolem pergoly rozvěšená malá žlutá ledková světýlka, teploty vysoko nad 20 stupni a kruh prázdnin se pomalu uzavíral. Hluboko po půlnoci jsem přenesl děti do svých postelí a místo toho, abych vzbudil Ivu, přitulil jsem se k ní a pozoroval velký měsíc a hvězdami posetou oblohu. Znovu okamžik, kdy bych chtěl všechno zastavit a nechat napořád. Ten čas, to místo, tu dobu.
Vlastně celý víkend uzavíral kruh a vracel nás tam, kudy jsme do prázdnin letos vstoupili. V sobotu jsme jeli do na koupání do Římova, pod přehradu, stejně jako na začátku července. Stejně jsme v sobotu a neděli snídali venku na pergole a nikam moc nechvátali. A slunce, to zářivé a letos tolik horké, nám dávalo zapomenout, kolikátého že vlastně je.
Neděle patřila tradiční pouti na vesnici, kde jsem vyrostl. Po dlouhých letech v krásném počasí. Po dlouhých letech taková, jako jsem si ji pamatoval z dětství. V krátkých kalhotách a tričku. Minulý rok jsme si drželi deštníky, které nám vítr bral z rukou, lilo jako z konve a div, že nepadaly kroupy. Rok předtím to nebylo o moc lepší. Tentokrát jsme z návsi a atrakcí, které na ni byly, skákali u našich na zahradě rovnou do bazénu.
Neděle utekla, chýlila se ke konci a my odvezli děti na poslední noc k rodičům na chatu. Školní rok tentokrát začínal až v úterý a děti čekala poslední noc v podkroví, kde to voní dřevem a lesem. A pak poslední den prázdnin a další třicetistupňové teploty. Večerní příjezd dětí na domeček, příprava slavnostního oblečení. Loučení s tím, co je za námi a očekávání toho, co nás čeká. Vše znásobené, silnější, s větším napětím. To protože školní rok nezačínal jenom Míšovi. To protože máme doma už dva školáky.
Ale o tom zase až příště ...
Ať si budeme nalhávat cokoliv, tak dnes končí prázdniny a s tím i doba, na kterou jsme se dlouho těšili a po které se nám bude stýskat. Zvlášť letos, kdy jsme měli počasí, které překonalo všechna dosavadní měřítka a nabídlo nefalšované středomořské klima.
Na začátku prázdnin jsme v jedné z prvních tropických nocí vynesli z domu na terasu matrace, peřiny a polštáře, zůstali venku ležet, povídali si a já nám nakonec četl staré zápisy z deníku. To samé jsme udělali tento pátek. Obrovský měsíc, kolem pergoly rozvěšená malá žlutá ledková světýlka, teploty vysoko nad 20 stupni a kruh prázdnin se pomalu uzavíral. Hluboko po půlnoci jsem přenesl děti do svých postelí a místo toho, abych vzbudil Ivu, přitulil jsem se k ní a pozoroval velký měsíc a hvězdami posetou oblohu. Znovu okamžik, kdy bych chtěl všechno zastavit a nechat napořád. Ten čas, to místo, tu dobu.
Vlastně celý víkend uzavíral kruh a vracel nás tam, kudy jsme do prázdnin letos vstoupili. V sobotu jsme jeli do na koupání do Římova, pod přehradu, stejně jako na začátku července. Stejně jsme v sobotu a neděli snídali venku na pergole a nikam moc nechvátali. A slunce, to zářivé a letos tolik horké, nám dávalo zapomenout, kolikátého že vlastně je.
Neděle patřila tradiční pouti na vesnici, kde jsem vyrostl. Po dlouhých letech v krásném počasí. Po dlouhých letech taková, jako jsem si ji pamatoval z dětství. V krátkých kalhotách a tričku. Minulý rok jsme si drželi deštníky, které nám vítr bral z rukou, lilo jako z konve a div, že nepadaly kroupy. Rok předtím to nebylo o moc lepší. Tentokrát jsme z návsi a atrakcí, které na ni byly, skákali u našich na zahradě rovnou do bazénu.
Neděle utekla, chýlila se ke konci a my odvezli děti na poslední noc k rodičům na chatu. Školní rok tentokrát začínal až v úterý a děti čekala poslední noc v podkroví, kde to voní dřevem a lesem. A pak poslední den prázdnin a další třicetistupňové teploty. Večerní příjezd dětí na domeček, příprava slavnostního oblečení. Loučení s tím, co je za námi a očekávání toho, co nás čeká. Vše znásobené, silnější, s větším napětím. To protože školní rok nezačínal jenom Míšovi. To protože máme doma už dva školáky.
Ale o tom zase až příště ...
Žádné komentáře:
Okomentovat