Když se podívám zpětně do deníku, vidím, že budu muset popsat některé události, které se v naší rodině staly, aniž by se objevily v deníku.
Tak třeba naše prázdninové dovolené:
Protože tu hlavní dovolenou jsme si vybrali tento rok na jaře, počítali jsme s tím, že o prázdninách už nebudeme nikam daleko jezdil, natož létat, a zbytek našich dovolenkových dní strávíme klasicky se starou známou partou na Šumavě a s jinou starou známou partou v Maďarsku - v lázních.
Šumavu milujeme, takže tady nelze šlápnout vedle. Znovu po dvou letech na skautském táboře, znovu možnost zůstat v soukromí, uprostřed hlubokých lesů a krásné přírody. Každý den procházky a výlety, tentokrát jeden i do sousedního Německa na Stezku v korunách stromů a na zajímavé okolí této stezky - trasu mezi přírozenými výběhy původních zvířat Šumavy. Tento rok, kdy bylo neuvěřitelně horké léto, byly asi jen dva momenty, kdy přišla na několik dní studená vlna. A právě jednu z těchto vln jsme zažili my. Přes den to byla věc příjemná, protože výšlapy na různé kopce a hory nebo mnohakilometrové pochody jsou vždy lepší v teplotách kolem nebo mírně přes dvacet stupňů. Ale noční teploty klesající pod 5 stupňů, to už chce mít opravdu dobrý spacák a k tomu trochu odvahy:-). Každým dnem se ale teplota zvyšovala, takže závěrečný víkend byl opět tropický a vosy, které byly letos všudypřítomné, opět začaly rejdit a obšťastňovat všechny svou přítomností i žihadlem. Bylo pro nás praktické, že jsme svým příjezdem plynule navázali na předchozí Míšovo skautský tábor a on tak mohl na tomto oblíbeném místě zůstal celých dlouhých 14 dní. Spolu se skvělými rakvičkami se šlehačkou z jedné vimperské kavárny, kde se zastavil čas, jsme po týdnu odjížděli z toho krásného kraje unavení, ale moc spokojení.
Maďarsko a naše oblíbené lázeňské koupání. Tentokrát bez strachu o počasí. Horko neuvěřitelné. Teploty mezi 33 - 38 stupni ve stínu. Nezájem o teplé bazény. To se nám opravdu ještě nikdy nestalo. A také spousta lidí, nejvíce, co si pamatujeme. Oproti předpokladům se naše stará “maďarská” parta rozpadla, ale ihned se nabalila jiná a tak s námi jela pestrá a milá společnost složena z našich sousedů, kamarádů ze západních Čech a rodiny mé sestřičky. A my jsme se najednou přirozeně stali těmi, kteří domlouvali ubytování, informovali ostatní o tom, co si vzít s sebou a co ne, vedli ostatní po celé cestě, ukazovali na místě, kde co je a mnoho dalšího. Všechno by bylo nakonec idylické a pohodové, kdyby se nestalo něco, co letošní Maďarsko pro naší rodinu pasovalo z několikadenní dovolené na víkendový výlet.
Míšovi spadl na začátku šumavského tábora kmen nějakého malého stromu na ruku a přimáčkl mu jeden z prstů na pravé ruce ke kameni. Bolelo ho to, ale vypadalo to maximálně na “raka” a tak jsme mu říkali, že to bude dobré. Následující týden jsme o Míšovo ruce neslyšeli nic a tak jsme na celou událost zapomněli. Po návratu z dovolené a dalších dvou dnech jsme se jeli koupat k řece. Pod jezem je mnoho kamenů, ze kterých se dají skládat různé hráze a děti si tam často rády hrají. “Tati, pojď si se mnou hrát pod jez”, prosil Míša a já mu vyhověl. První kamen, který si Míša vybral, mu vyklouzl a při pokusu o jeho chycení mu spadl na ten samý prst a nehet, na který mu spadl ten strom na táboře. Samozřejmě, že ho to bolelo, že jsem ho utěšoval. Ale po zbytek večera si na nic neztěžoval a tak jsme ani této události nepřikládali nějaký zvláštní význam. Byl večer a druhý den jsme měli ráno vyrážet do Maďarska. Spousta balení a dalších starostí, které tuto zdánlivě bezvýznamnou epizodku překryly.
A pak cesta, ubytování a hurá do lázní. A první odpoledne v bazénech a na dekách a Míša, který za námi přichází, že mu v tom prstu škube a že ho to bolí. Prst vypadal natekle a nehet bledě. Uff. Prstík večer chladíme, ale druhý den ráno nevypadá lépe. Voláme domů a zjišťujeme informace. Dopoledne sháním místní lékárnu a v ní dezinfekci s protizánětlivým účinkem a po každém koupání Míšovi prstík ošetřujeme. Míša si dál užívá atrakce, nechodí do teplých bazénů a když si dává pozor, je i přes poraněný prst, velmi spokojený a zabavený. V pátek ráno vypadá prst ještě hůř. Lůžko nehtu je nateklé, nehet odchlíplý, ale určitě ne připravený na to, aby odpadl nebo se dal strhnout. Jsme zoufalí. Ještě nejsme ani v půlce našeho pobytu. Nezbývá, než jet k doktorovi. Ještě, že tam byl někdo, kdo uměl anglicky. Doktorka nás posílá do nemocnice v nejbližším okresním městě, doporučuje také rentgen kvůli možné zlomenině, doporučuje antibiotika, ale až po rentgenu a ošetření prstu. Trochu se děsím představy, co znamená ono “ošetření” prstu v maďarské okresní nemocnici. Fotíme prstík a posíláme fotku naší dětské lékařce, která je toho času na dovolené ve Francii. Ta nám ihned volá, že musíme být do 24 hodin ošetřeni a na antibiotikách, protože hrozí otrava těla. Hloupý a pitomý prst. Žádný kolaps, žádné vrozené vady, zásadní nemoci, děsivé úrazy. Stačí malý nehtík na malém prstu a vše se mění. A tak se rozhodujeme, jdeme ještě do lázní, na pár hodin, užíváme si bazény a nádherné počasí, řádíme na tobogánech a pak se s ostatními loučíme, loučíme se i s Verunkou, která se rozhodne zůstat se sestřenicí a rodinou mé sestry a smutně odcházíme sbalit věci a odjet domů. Ve středu ráno jsme odjížděli, v pátek večer už usínáme ve svých postelích. Míša má zabalenou ruku, nasazená antibiotika a za sebou perné minuty vrtání do lůžka nehtu a vymačkávání hnisu. Statečně držel a po zákroku bledý oznámil, že se mu chce omdlít. Všichni ho chválili, sestřičky mu dávali mokrý hadr na hlavu a pokládali ho na lůžko. Dovolená v Maďarsku trvala tentokrát méně, než jsme si plánovali. Ale nejde na to říct nic jiného, než co řekne každý, koho se tato situace týkala. To, co řekl doktor na chirurgické ambulanci. To, co řekla dětská doktorka v maďarském městečku: “To víte, děti…”.
Když už jsme u těch úrazů, 14 dní po Maďarsku jsme jeli do Českého Krumlova a stavěli se u rodiny Ivanky bratrance. Byli jsme pozvaní na oběd a těšili jsme se, že si popovídáme a strávíme hezké odpoledne. A to se taky stalo, jen ten závěr návštěvy byl trochu jiný, než jsme čekali. Asi půl hodiny před plánovaný odjezdem se ozval z dětského pokoje Verunky pláč. Děti si stavěly nějakou skrýš a Veru kvůli tomu tahala peřinu z horní palandy a spadla s ní. Plakala, že ji bolí ruka. Po zkušenostech s dětskou zlomeninou u Míši jsme se rychle rozloučili a jeli opět na pohotovost do našeho krajského města. Čím více jsme se blížili, tím více jsem si byl jistý, že to má Veru zlomené. Čím déle cesta trvala, tím více si Verunka stěžovala na otřesy auta. Vzpomínám si na zlomeninu u sebe. Ze začátku jsem se zlomenou rukou běžel, po 20 minutách jsem opatrně šel a i to mě bolelo. Výsledek rentgenu byl jasný, zlomená kost v zápěstí. Naštěstí prý nic komplikovaného. 3 týdny v sádře. Škoda jen, že za týden začínala škola a Veru tak nemohla vstoupit do nové životní kapitoly bez nějakého problému či omezení. S tím ale nic neuděláme. Tak to prostě je.
Před týdnem Verunce sádru sundali. Nečekal jsem, jak se bude radovat. Začala se smát a tancovat. Bylo jí jedno, že jsou tam cizí lidi. Smála se a říkala, jak má tu ruku lehkou, že jí ruka létá a zvedala ruku nahoru. Najednou jí přišlo, že ta ruka nic neváží. Bylo to krásné. Taková čirá radost. Radost z okamžiku. Přesně to, čím jsou děti tak výjimečné a co nám dospělým nejde.
To je tak “ve zkratce” pro tentokrát všechno … :-)
Tak třeba naše prázdninové dovolené:
Protože tu hlavní dovolenou jsme si vybrali tento rok na jaře, počítali jsme s tím, že o prázdninách už nebudeme nikam daleko jezdil, natož létat, a zbytek našich dovolenkových dní strávíme klasicky se starou známou partou na Šumavě a s jinou starou známou partou v Maďarsku - v lázních.
Šumavu milujeme, takže tady nelze šlápnout vedle. Znovu po dvou letech na skautském táboře, znovu možnost zůstat v soukromí, uprostřed hlubokých lesů a krásné přírody. Každý den procházky a výlety, tentokrát jeden i do sousedního Německa na Stezku v korunách stromů a na zajímavé okolí této stezky - trasu mezi přírozenými výběhy původních zvířat Šumavy. Tento rok, kdy bylo neuvěřitelně horké léto, byly asi jen dva momenty, kdy přišla na několik dní studená vlna. A právě jednu z těchto vln jsme zažili my. Přes den to byla věc příjemná, protože výšlapy na různé kopce a hory nebo mnohakilometrové pochody jsou vždy lepší v teplotách kolem nebo mírně přes dvacet stupňů. Ale noční teploty klesající pod 5 stupňů, to už chce mít opravdu dobrý spacák a k tomu trochu odvahy:-). Každým dnem se ale teplota zvyšovala, takže závěrečný víkend byl opět tropický a vosy, které byly letos všudypřítomné, opět začaly rejdit a obšťastňovat všechny svou přítomností i žihadlem. Bylo pro nás praktické, že jsme svým příjezdem plynule navázali na předchozí Míšovo skautský tábor a on tak mohl na tomto oblíbeném místě zůstal celých dlouhých 14 dní. Spolu se skvělými rakvičkami se šlehačkou z jedné vimperské kavárny, kde se zastavil čas, jsme po týdnu odjížděli z toho krásného kraje unavení, ale moc spokojení.
Maďarsko a naše oblíbené lázeňské koupání. Tentokrát bez strachu o počasí. Horko neuvěřitelné. Teploty mezi 33 - 38 stupni ve stínu. Nezájem o teplé bazény. To se nám opravdu ještě nikdy nestalo. A také spousta lidí, nejvíce, co si pamatujeme. Oproti předpokladům se naše stará “maďarská” parta rozpadla, ale ihned se nabalila jiná a tak s námi jela pestrá a milá společnost složena z našich sousedů, kamarádů ze západních Čech a rodiny mé sestřičky. A my jsme se najednou přirozeně stali těmi, kteří domlouvali ubytování, informovali ostatní o tom, co si vzít s sebou a co ne, vedli ostatní po celé cestě, ukazovali na místě, kde co je a mnoho dalšího. Všechno by bylo nakonec idylické a pohodové, kdyby se nestalo něco, co letošní Maďarsko pro naší rodinu pasovalo z několikadenní dovolené na víkendový výlet.
Míšovi spadl na začátku šumavského tábora kmen nějakého malého stromu na ruku a přimáčkl mu jeden z prstů na pravé ruce ke kameni. Bolelo ho to, ale vypadalo to maximálně na “raka” a tak jsme mu říkali, že to bude dobré. Následující týden jsme o Míšovo ruce neslyšeli nic a tak jsme na celou událost zapomněli. Po návratu z dovolené a dalších dvou dnech jsme se jeli koupat k řece. Pod jezem je mnoho kamenů, ze kterých se dají skládat různé hráze a děti si tam často rády hrají. “Tati, pojď si se mnou hrát pod jez”, prosil Míša a já mu vyhověl. První kamen, který si Míša vybral, mu vyklouzl a při pokusu o jeho chycení mu spadl na ten samý prst a nehet, na který mu spadl ten strom na táboře. Samozřejmě, že ho to bolelo, že jsem ho utěšoval. Ale po zbytek večera si na nic neztěžoval a tak jsme ani této události nepřikládali nějaký zvláštní význam. Byl večer a druhý den jsme měli ráno vyrážet do Maďarska. Spousta balení a dalších starostí, které tuto zdánlivě bezvýznamnou epizodku překryly.
A pak cesta, ubytování a hurá do lázní. A první odpoledne v bazénech a na dekách a Míša, který za námi přichází, že mu v tom prstu škube a že ho to bolí. Prst vypadal natekle a nehet bledě. Uff. Prstík večer chladíme, ale druhý den ráno nevypadá lépe. Voláme domů a zjišťujeme informace. Dopoledne sháním místní lékárnu a v ní dezinfekci s protizánětlivým účinkem a po každém koupání Míšovi prstík ošetřujeme. Míša si dál užívá atrakce, nechodí do teplých bazénů a když si dává pozor, je i přes poraněný prst, velmi spokojený a zabavený. V pátek ráno vypadá prst ještě hůř. Lůžko nehtu je nateklé, nehet odchlíplý, ale určitě ne připravený na to, aby odpadl nebo se dal strhnout. Jsme zoufalí. Ještě nejsme ani v půlce našeho pobytu. Nezbývá, než jet k doktorovi. Ještě, že tam byl někdo, kdo uměl anglicky. Doktorka nás posílá do nemocnice v nejbližším okresním městě, doporučuje také rentgen kvůli možné zlomenině, doporučuje antibiotika, ale až po rentgenu a ošetření prstu. Trochu se děsím představy, co znamená ono “ošetření” prstu v maďarské okresní nemocnici. Fotíme prstík a posíláme fotku naší dětské lékařce, která je toho času na dovolené ve Francii. Ta nám ihned volá, že musíme být do 24 hodin ošetřeni a na antibiotikách, protože hrozí otrava těla. Hloupý a pitomý prst. Žádný kolaps, žádné vrozené vady, zásadní nemoci, děsivé úrazy. Stačí malý nehtík na malém prstu a vše se mění. A tak se rozhodujeme, jdeme ještě do lázní, na pár hodin, užíváme si bazény a nádherné počasí, řádíme na tobogánech a pak se s ostatními loučíme, loučíme se i s Verunkou, která se rozhodne zůstat se sestřenicí a rodinou mé sestry a smutně odcházíme sbalit věci a odjet domů. Ve středu ráno jsme odjížděli, v pátek večer už usínáme ve svých postelích. Míša má zabalenou ruku, nasazená antibiotika a za sebou perné minuty vrtání do lůžka nehtu a vymačkávání hnisu. Statečně držel a po zákroku bledý oznámil, že se mu chce omdlít. Všichni ho chválili, sestřičky mu dávali mokrý hadr na hlavu a pokládali ho na lůžko. Dovolená v Maďarsku trvala tentokrát méně, než jsme si plánovali. Ale nejde na to říct nic jiného, než co řekne každý, koho se tato situace týkala. To, co řekl doktor na chirurgické ambulanci. To, co řekla dětská doktorka v maďarském městečku: “To víte, děti…”.
Když už jsme u těch úrazů, 14 dní po Maďarsku jsme jeli do Českého Krumlova a stavěli se u rodiny Ivanky bratrance. Byli jsme pozvaní na oběd a těšili jsme se, že si popovídáme a strávíme hezké odpoledne. A to se taky stalo, jen ten závěr návštěvy byl trochu jiný, než jsme čekali. Asi půl hodiny před plánovaný odjezdem se ozval z dětského pokoje Verunky pláč. Děti si stavěly nějakou skrýš a Veru kvůli tomu tahala peřinu z horní palandy a spadla s ní. Plakala, že ji bolí ruka. Po zkušenostech s dětskou zlomeninou u Míši jsme se rychle rozloučili a jeli opět na pohotovost do našeho krajského města. Čím více jsme se blížili, tím více jsem si byl jistý, že to má Veru zlomené. Čím déle cesta trvala, tím více si Verunka stěžovala na otřesy auta. Vzpomínám si na zlomeninu u sebe. Ze začátku jsem se zlomenou rukou běžel, po 20 minutách jsem opatrně šel a i to mě bolelo. Výsledek rentgenu byl jasný, zlomená kost v zápěstí. Naštěstí prý nic komplikovaného. 3 týdny v sádře. Škoda jen, že za týden začínala škola a Veru tak nemohla vstoupit do nové životní kapitoly bez nějakého problému či omezení. S tím ale nic neuděláme. Tak to prostě je.
Před týdnem Verunce sádru sundali. Nečekal jsem, jak se bude radovat. Začala se smát a tancovat. Bylo jí jedno, že jsou tam cizí lidi. Smála se a říkala, jak má tu ruku lehkou, že jí ruka létá a zvedala ruku nahoru. Najednou jí přišlo, že ta ruka nic neváží. Bylo to krásné. Taková čirá radost. Radost z okamžiku. Přesně to, čím jsou děti tak výjimečné a co nám dospělým nejde.
To je tak “ve zkratce” pro tentokrát všechno … :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat