Psáno ve středu 30. září.
Dnes ráno byla kolem domu první jinovatka. Na hutné zelené trávě se vytvořil šedobílý povlak, který ještě v šeru vypadal, jako by celá louka byla potažená jemnou pavučinou. Když začalo vycházet slunce, z bílých ledových krystalů se začaly pomalu stávat milióny kapiček. Třpytily se tak, až člověk vydechl údivem. Podzim přichází a já si na něj pomalu zvykám. Přichází, nakukuje a brzy převezme vládu nad přírodou úplně.
Jdeme po vyhřátém chodníku, chvílemi se držíme za ruce. Tašky s ručníky, knížkami a hračkami. Směřujeme k pláži a do mobilních telefonů nám chodí fotky zasněženého domova a teplota jen pár stupňů nad nulou. Verunka poskakuje ve svých nových a růžových "kroksíkách". Asi právě na ní je nejlépe vidět, na čem v životě záleží. Jsme mnoho tisíc kilometrů od domova, ale ona má u sebe brášku a rodiče a v tu chvíli je tak úžasně nezávislá na čemkoliv kolem ní. My máme rodiče doma a sourozence doma, takže je to celé složitější, ale taháme s sebou tolik dalších věcí. Své vzpomínky, které nás někam vážou, svá místa, která jsou pro nás v mnohém osobně posvátná, kterých se nechceme vzdát, svůj majetek, který jsme za mnoho let, často velmi pracně, nakupili, svá postavení a pracovní místa, která jsme za mnoho let, často pracně, vybudovali a získali. Přitom je to všechno tak křehké a pomíjivé, že nemá smysl na tom stavět a zakládat si. Nějak mi to nejde, odpoutat se, osvobodit se.
Za chvíli mineme kavárnu Starbucks a najednou vznikne spontánní myšlenka na to, dát si netradiční snídani na pláži. Kupujeme výborné latté a k tomu různé cukrářské dobroty. Sedáme na ten jemňoučký písek, který je tady všude, a mlsáme. Smějeme se, vlny šplouchají a děláme společnou fotku. Bože, jak jsme všichni v tu chvíli šťastní. Zachyceni ve vakuu, které ani nepatří do tohoto světa ekonomických nejistot, uprchlických krizí a islámského státu. Jaké štěstí to máme a jak jsme si to zasloužili? Komu poděkovat, koho obejmout? Modré nebe nad námi a stálé slunce, neúnavné a hřející.
Podzim je v mém životě tak trochu nezvaný a nevítaný host. Dá se na něj zvyknout, má i své kladné stránky, ale ať se na něj dívám, jak se dívám, připomíná mi to, co nechci mít před očima a nechci si připustit. Že po létu je podzim a po podzimu zima. Že po životě přichází stáří a po něm konec. Že bych měl myslet na to, že tu nejsem napořád. Že bych se měl chovat více zodpovědně a šetřit silami. Nějak mi to nejde, zklidnit se a tak nějak se srovnat s tím, že už mi není dvacet.
Chodíme po pláži a sbíráme mušle. Je jich tu spousta. Různých velikostí a různé barvy. Předháníme se, kdo najde větší, hezčí, barevnější. Chceme si je přivézt, aby nám doma připomínaly, že tyhle zážitky ze země, kde je všechno možné, byly skutečné. Chceme, aby v našich vzpomínkách nevybledly tak rychle. Proto je máme doma jako součást dekorace na hlavním stole. Dívám se na ně každý den. Nezmizely ani ony, ani mé vzpomínky.
Rána jsou čím dál ospalejší a večery přichází nečekaně brzo. Podzime vítej ...
Dnes ráno byla kolem domu první jinovatka. Na hutné zelené trávě se vytvořil šedobílý povlak, který ještě v šeru vypadal, jako by celá louka byla potažená jemnou pavučinou. Když začalo vycházet slunce, z bílých ledových krystalů se začaly pomalu stávat milióny kapiček. Třpytily se tak, až člověk vydechl údivem. Podzim přichází a já si na něj pomalu zvykám. Přichází, nakukuje a brzy převezme vládu nad přírodou úplně.
Jdeme po vyhřátém chodníku, chvílemi se držíme za ruce. Tašky s ručníky, knížkami a hračkami. Směřujeme k pláži a do mobilních telefonů nám chodí fotky zasněženého domova a teplota jen pár stupňů nad nulou. Verunka poskakuje ve svých nových a růžových "kroksíkách". Asi právě na ní je nejlépe vidět, na čem v životě záleží. Jsme mnoho tisíc kilometrů od domova, ale ona má u sebe brášku a rodiče a v tu chvíli je tak úžasně nezávislá na čemkoliv kolem ní. My máme rodiče doma a sourozence doma, takže je to celé složitější, ale taháme s sebou tolik dalších věcí. Své vzpomínky, které nás někam vážou, svá místa, která jsou pro nás v mnohém osobně posvátná, kterých se nechceme vzdát, svůj majetek, který jsme za mnoho let, často velmi pracně, nakupili, svá postavení a pracovní místa, která jsme za mnoho let, často pracně, vybudovali a získali. Přitom je to všechno tak křehké a pomíjivé, že nemá smysl na tom stavět a zakládat si. Nějak mi to nejde, odpoutat se, osvobodit se.
Za chvíli mineme kavárnu Starbucks a najednou vznikne spontánní myšlenka na to, dát si netradiční snídani na pláži. Kupujeme výborné latté a k tomu různé cukrářské dobroty. Sedáme na ten jemňoučký písek, který je tady všude, a mlsáme. Smějeme se, vlny šplouchají a děláme společnou fotku. Bože, jak jsme všichni v tu chvíli šťastní. Zachyceni ve vakuu, které ani nepatří do tohoto světa ekonomických nejistot, uprchlických krizí a islámského státu. Jaké štěstí to máme a jak jsme si to zasloužili? Komu poděkovat, koho obejmout? Modré nebe nad námi a stálé slunce, neúnavné a hřející.
Podzim je v mém životě tak trochu nezvaný a nevítaný host. Dá se na něj zvyknout, má i své kladné stránky, ale ať se na něj dívám, jak se dívám, připomíná mi to, co nechci mít před očima a nechci si připustit. Že po létu je podzim a po podzimu zima. Že po životě přichází stáří a po něm konec. Že bych měl myslet na to, že tu nejsem napořád. Že bych se měl chovat více zodpovědně a šetřit silami. Nějak mi to nejde, zklidnit se a tak nějak se srovnat s tím, že už mi není dvacet.
Chodíme po pláži a sbíráme mušle. Je jich tu spousta. Různých velikostí a různé barvy. Předháníme se, kdo najde větší, hezčí, barevnější. Chceme si je přivézt, aby nám doma připomínaly, že tyhle zážitky ze země, kde je všechno možné, byly skutečné. Chceme, aby v našich vzpomínkách nevybledly tak rychle. Proto je máme doma jako součást dekorace na hlavním stole. Dívám se na ně každý den. Nezmizely ani ony, ani mé vzpomínky.
Rána jsou čím dál ospalejší a večery přichází nečekaně brzo. Podzime vítej ...
Žádné komentáře:
Okomentovat