A zase další ráno. Tmavé, šedivé, chladné. Přesně takové, aby se člověku nechtělo z postele. Ležím pod dekou a představuji si, co by bylo, kdyby. Co by bylo, kdyby byla sobota nebo neděle a já nikam nemusel. Co by bylo, kdyby mi na účet chodila renta z odkázaného dědictví po pratetě z Ameriky. Co by bylo, kdybych vyhrál ve Sportce a nemusel ráno naskočit do toho vlaku plného povinností a rozplánovaných úkolů.
Ležím v posteli a snažím se představit nějaký světlý bod dne. Někdy to dá větší práci, někdy menší. Chvíle, kdy žádný světlý bod nenacházím, patří naštěstí mezi výjimečné a taky mezi ty nejhorší. Člověk se potřebuje těšit a radovat z maličkostí, protože to je často to jediné, co ho drží nad vodou. Ráno, a zvlášť to tmavé a chladné, si s sebou někdy nese ještě zbytky beznaděje a přehnaných obav, které jsou tak typické pro noc a noční přemýšlení. Potřebujeme nějaký světlý bod. Světlo na konci tunelu. Maják v mlze.
Vstávám a cítím malátnost a lehkou nevolnost. To není pocit člověka po probuzení z bujarého večírku. To je normální pro někoho, komu už není dvacet. To je normální stav pro někoho, kdo byl právě z tvrdého snu vzbuzen budíkem. Ó, jak miluji letní rána, kdy člověka budí světlo a slunce a on má pocit, že celý svět čeká jen a jen na něj. Slyší zpěv ptáků a kokrhání kohoutů s pocitem, že posledním krokem k tomu, aby celý vesmír perfektně fungoval a stvoření bylo úplné, je jeho probuzení a zapojení se do toho "všelikého lidského hemžení". Jaký rozdíl oproti dnešním dnům. Vše okolo spí, zvířata zahrabaná, zanořena, zavřená, schoulená a člověk vylézá z postele a ze svého úkrytu, jakoby celá tíha tvorstva ležela něm a on byl tím, kdo roztočí svou aktivitou a energií běh světa.
Většina událostí v našem životě není ani špatná, ani dobrá. Záleží na úhlu pohledu, který mám. Znáte přeci příběh o tom, že někdo vidí sklenici do poloviny plnou a někdo z půlky prázdnou. A o to jde. Někdo vstává, protože musí, ale někdo, protože chce. Den je plný povinností a neznámých nebezpečí nebo plný výzev a objevování nového. Někdy je taky dobré si po vzoru pana doktora z filmu “Vesničko má, středisková” připomenout, že vstát z postele je velmi dobrou zprávou o našem zdraví, protože jsou lidé, kteří ráno nevstanou. Měl bych tedy být rád, do jaké skupiny patřím. Stejně tak ranní otrávenost z cesty do práce je přeci důkazem, že mám práci a patřím do skupiny zaměstnaných, což je určitě ta lepší alternativa. Takto by se dalo pokračovat dál, ale to není potřeba. Obzor se totiž projasňuje, nový den se rodí a já doufám, že přinese více toho dobrého.
Přeji vám i sobě krásné ráno!
Ležím v posteli a snažím se představit nějaký světlý bod dne. Někdy to dá větší práci, někdy menší. Chvíle, kdy žádný světlý bod nenacházím, patří naštěstí mezi výjimečné a taky mezi ty nejhorší. Člověk se potřebuje těšit a radovat z maličkostí, protože to je často to jediné, co ho drží nad vodou. Ráno, a zvlášť to tmavé a chladné, si s sebou někdy nese ještě zbytky beznaděje a přehnaných obav, které jsou tak typické pro noc a noční přemýšlení. Potřebujeme nějaký světlý bod. Světlo na konci tunelu. Maják v mlze.
Vstávám a cítím malátnost a lehkou nevolnost. To není pocit člověka po probuzení z bujarého večírku. To je normální pro někoho, komu už není dvacet. To je normální stav pro někoho, kdo byl právě z tvrdého snu vzbuzen budíkem. Ó, jak miluji letní rána, kdy člověka budí světlo a slunce a on má pocit, že celý svět čeká jen a jen na něj. Slyší zpěv ptáků a kokrhání kohoutů s pocitem, že posledním krokem k tomu, aby celý vesmír perfektně fungoval a stvoření bylo úplné, je jeho probuzení a zapojení se do toho "všelikého lidského hemžení". Jaký rozdíl oproti dnešním dnům. Vše okolo spí, zvířata zahrabaná, zanořena, zavřená, schoulená a člověk vylézá z postele a ze svého úkrytu, jakoby celá tíha tvorstva ležela něm a on byl tím, kdo roztočí svou aktivitou a energií běh světa.
Většina událostí v našem životě není ani špatná, ani dobrá. Záleží na úhlu pohledu, který mám. Znáte přeci příběh o tom, že někdo vidí sklenici do poloviny plnou a někdo z půlky prázdnou. A o to jde. Někdo vstává, protože musí, ale někdo, protože chce. Den je plný povinností a neznámých nebezpečí nebo plný výzev a objevování nového. Někdy je taky dobré si po vzoru pana doktora z filmu “Vesničko má, středisková” připomenout, že vstát z postele je velmi dobrou zprávou o našem zdraví, protože jsou lidé, kteří ráno nevstanou. Měl bych tedy být rád, do jaké skupiny patřím. Stejně tak ranní otrávenost z cesty do práce je přeci důkazem, že mám práci a patřím do skupiny zaměstnaných, což je určitě ta lepší alternativa. Takto by se dalo pokračovat dál, ale to není potřeba. Obzor se totiž projasňuje, nový den se rodí a já doufám, že přinese více toho dobrého.
Přeji vám i sobě krásné ráno!
Žádné komentáře:
Okomentovat