Jako každý rok, i letos jsme na začátku září vyrazili s Míšou společně do divočiny. Tu pro nás představuje blízká Šumava a možnost přespat na jedné chatičce, která leží přímo v národním parku, jen kousek od Schwarzenberského kanálu. Počasí je v našich zeměpisných podmínkách nevyzpytatelné, takže se ukázalo, že začátek září nemusí být vůbec zárukou vlídných teplot. Denní teploty nepřesáhly deset stupňů a jak jsme se později dozvěděli, na dvou tisícových vrcholech padala teplota až k samotné nule. Chladno nás ale nijak neodradilo nebo neotrávilo, naopak pocit z jakéhosi překonávaného protivenství nás spojoval jako dva dobrodruhy potulující se v hustých lesích za polárním kruhem.
Poprvé jsme spolu jeli jen na jednou noc. Hlavním důvodem jsou naše milované holky, které doma necháváme. Verunka je už natolik velká, že chce jet s námi a mně se to těžko odmítá. Přijde mi to nefér a snažím se, aby to “nefér” bylo co nejmenší. Proto jedna noc a ne dvě. A za další, v našich výletech vždy šlo o to, abychom to krásné, co je mezi mnou a mým synem, měli čas nerušeně rozvíjet. S holkama by to bylo a je vždy skvělé a úžasné, ale je to jiné a ono mýtické “otec a syn” nemůže fungovat. Když už jsme s Míšou sami, snažíme se dělat takový výlet, který by byl pro holky příliš náročný. Abychom si byli jistí, že nebudeme celý den říkat: “tady by se holkám líbilo, škoda, že tu nejsou”. Většinou jde o větší vzdálenosti nebo náročný terén. Tolik k tomu, proč to letos bylo kratší a proč to bude kratší asi i příště.
Po vzoru minulého roku, kdy jsme společně dobývali nejvyšší horu české Šumavy, i letos jsme se rozhodli pokračovat v nastoleném směru a zdolat další dva tisícové vrcholy. V plánu byly hory Studničná a Hraničník a naplánovaná trasa měřila kolem patnácti až šestnácti kilometrů. Na vychladlou chatu jsme přijeli opět za soumraku, zatopili v kamínkách, připravovali svačiny na další den, povečeřeli, povídali a společně si četli.
Nakonec jsme zalezli do peřin. Tma a ticho je něco, co mě na Šumavě vždy překvapí. Obloha byla zamračená, města vzdálená, a tak zde byla opravdová tma, ta černočerná, která člověka až straší.
Ráno jsme vyrazili beze spěchu před desátou. První pocit byl chlad. Po kilometru cesty jsem vytáhl z batohu rezervní triko, abych přidal další tepelnou vrstvu. Oba jsme měli čepice, které jsme za celý den nesundali z hlavy. Na to, že srpen skončil před týdnem, jsmě měli pocit, že jsme neodjeli na Šumavu, ale někam daleko na sever.
A pak už jsme šlapali, kilometry utíkaly, hodiny utíkaly a my procházeli krásou Šumavy, prvních hnědých listů, prvních dotyků zimy, která se zdá být ještě daleko, ale tady už je cítit. Stoupali jsme výše a na vrcholech nacházeli “kešky”. Na vrcholu Hraničníku s nádherným výhledem, jsme se schovali za skálu před větrem a rychle něco snědli. Poprvé se nám stalo, že jsme se těšili v údolí na další kopec, do kterého budeme stoupat, protože to znamenalo, že se zahřejeme. Ruce jsem měl zmrzlé tak, že byl problém napsat smsku. Ale o to víc to na nás působilo dobrodružně a divoce. Líbilo se nám to!
Při cestě zpátky se stala ještě jedna věc, která byla při našich společných výletech poprvé. Poprvé za těch šest let, co spolu jezdíme, měl Míša více sil než já. Ano, vím, že to tak je správné a jsem za to rád. Na nějakém 14. kilometru začal Míša dávat návrhy, kam ještě odbočit z plánované trasy nebo jak se při naší chůzi zabavit během a já už potřeboval šetřit síly. Vzpomínám, jak jsem ho v prvních letech nosil na ramenou, dělal zastávky, aby nabral sil, neustále motivoval nějakými hrami nebo něčím dobrým k jídlu. Teď se musím smát, že za pár let bude připravovat on hry a sladkosti, abych vydržel a někam došel. Je to zvláštní pocit, ve kterém se mísí smutek z toho, že mně ubývá sil a zároveň radost z toho, že on je zdravý a síly mu přibývají.
Je v tom i určitý pokoj, že je to přesně tak, jak to má být...
Poprvé jsme spolu jeli jen na jednou noc. Hlavním důvodem jsou naše milované holky, které doma necháváme. Verunka je už natolik velká, že chce jet s námi a mně se to těžko odmítá. Přijde mi to nefér a snažím se, aby to “nefér” bylo co nejmenší. Proto jedna noc a ne dvě. A za další, v našich výletech vždy šlo o to, abychom to krásné, co je mezi mnou a mým synem, měli čas nerušeně rozvíjet. S holkama by to bylo a je vždy skvělé a úžasné, ale je to jiné a ono mýtické “otec a syn” nemůže fungovat. Když už jsme s Míšou sami, snažíme se dělat takový výlet, který by byl pro holky příliš náročný. Abychom si byli jistí, že nebudeme celý den říkat: “tady by se holkám líbilo, škoda, že tu nejsou”. Většinou jde o větší vzdálenosti nebo náročný terén. Tolik k tomu, proč to letos bylo kratší a proč to bude kratší asi i příště.
Po vzoru minulého roku, kdy jsme společně dobývali nejvyšší horu české Šumavy, i letos jsme se rozhodli pokračovat v nastoleném směru a zdolat další dva tisícové vrcholy. V plánu byly hory Studničná a Hraničník a naplánovaná trasa měřila kolem patnácti až šestnácti kilometrů. Na vychladlou chatu jsme přijeli opět za soumraku, zatopili v kamínkách, připravovali svačiny na další den, povečeřeli, povídali a společně si četli.
Nakonec jsme zalezli do peřin. Tma a ticho je něco, co mě na Šumavě vždy překvapí. Obloha byla zamračená, města vzdálená, a tak zde byla opravdová tma, ta černočerná, která člověka až straší.
Ráno jsme vyrazili beze spěchu před desátou. První pocit byl chlad. Po kilometru cesty jsem vytáhl z batohu rezervní triko, abych přidal další tepelnou vrstvu. Oba jsme měli čepice, které jsme za celý den nesundali z hlavy. Na to, že srpen skončil před týdnem, jsmě měli pocit, že jsme neodjeli na Šumavu, ale někam daleko na sever.
A pak už jsme šlapali, kilometry utíkaly, hodiny utíkaly a my procházeli krásou Šumavy, prvních hnědých listů, prvních dotyků zimy, která se zdá být ještě daleko, ale tady už je cítit. Stoupali jsme výše a na vrcholech nacházeli “kešky”. Na vrcholu Hraničníku s nádherným výhledem, jsme se schovali za skálu před větrem a rychle něco snědli. Poprvé se nám stalo, že jsme se těšili v údolí na další kopec, do kterého budeme stoupat, protože to znamenalo, že se zahřejeme. Ruce jsem měl zmrzlé tak, že byl problém napsat smsku. Ale o to víc to na nás působilo dobrodružně a divoce. Líbilo se nám to!
Při cestě zpátky se stala ještě jedna věc, která byla při našich společných výletech poprvé. Poprvé za těch šest let, co spolu jezdíme, měl Míša více sil než já. Ano, vím, že to tak je správné a jsem za to rád. Na nějakém 14. kilometru začal Míša dávat návrhy, kam ještě odbočit z plánované trasy nebo jak se při naší chůzi zabavit během a já už potřeboval šetřit síly. Vzpomínám, jak jsem ho v prvních letech nosil na ramenou, dělal zastávky, aby nabral sil, neustále motivoval nějakými hrami nebo něčím dobrým k jídlu. Teď se musím smát, že za pár let bude připravovat on hry a sladkosti, abych vydržel a někam došel. Je to zvláštní pocit, ve kterém se mísí smutek z toho, že mně ubývá sil a zároveň radost z toho, že on je zdravý a síly mu přibývají.
Je v tom i určitý pokoj, že je to přesně tak, jak to má být...
Žádné komentáře:
Okomentovat