Podzim. Někteří toto období označují za malebné, hezké nebo dokonce nejoblíbenější. Mluví nejčastěji o barvách podzimu, o vůni spadaného listí, o paprscích, které prosvítají ranní mlhou, o jakémsi zpomalení a ztišení přírody, o melancholii, kterou s sebou toto roční období přináší.
Ano, to je bezesporu pravda, ale musím zde uvést velké ALE. Ne vždy je podzim tatko barevný, vlídný a přívětivý. Často je tomu právě naopak. Proto ho nemám rád. Je to mé nejméně oblíbené roční období. Už jako dítě jsem zaháněl v tomto období chmury a těšil se na zimu a všechno, co k ní patří. Podzim vlastně vyplňoval odjakživa v mém životě mezeru mezi létem a zimou. Převzal nevděčnou úlohu v době, kdy létu dochází síly a co hůř, kdy začíná škola. A tuto úlohu předával v době, kdy začaly padat první vločky a ve vzduchu byly cítit přísliby zasněžených kopců, zamrzlých rybníků a vánočních svátků.
Ale letošní rok se musím podzimu omluvit. Zvlášť listopadu, který je pro mě zástupcem toho nejhoršího, co příroda v našich zeměpisných šířkách může nabídnout. I tomu se chci dnes veřejně omluvit. Letošní podzim je opravdu malovaný, přívětivý a líbivý. Pryč jsou všechny zatažené, studené, upršené a šedé dny. Bylo jich jen pár. Většinou nás vítají slunečné nebo polojasné dny s vysokými teplotami. Jakoby i podzim pokračoval v trendu letošního léta a jeho rekordních teplot. Často slyším z rádia, kolik se zase přepsalo teplotních rekordů.
V jeden takový podzimní víkend jsme vyrazili s Ivankou na naše tradiční místo. Šlo o prodloužený víkend a my ho po dvou letech strávili opět na šumavské Horské Kvildě v našem oblíbeném hotelu. Je krásné jezdit na jedno místo a radovat se z toho, že se nic podstatného nezměnilo. Že alespoň některé jistoty světa zůstávají. Patří mezi ně nejen ubytování, ale hlavně sama Šumava, kterou máme s každou návštěvou rádi více a více.
První den jsme bloumali hlubokými lesy mezi Zhůřím a Churáňovem, objevili rodiště Seppa Rankla, posledního šumavského obra, šlyšeli ozvěnu starých časů lesních samot, vynořujících se z mlhy a opět v ní mizejících, radovali se z liduprázdnoty tamních stezek a dostatku času na povídání o tématech, často bolestných a do našich životů vpletených, na které není jindy čas.
Druhý den jsme prozkoumávali krajinu kolem Srní, objevovali Klostermannovu vyhlídku, vyhřívali se na slunci a drželi se přitom za ruce. Další kilometry krásnou krajinou, padající listy, létající vlákna pavučin, nádherné léto, i když jen to babí.
Třetí den jsme navštívili nové informační centrum na Kvildě, zaměřené na “vysokou” - na jeleny a laně. Protože ani zde nebyli lidé, dostali jsme v nově zbudované oboře šanci vidět krásného jelena, pozorovat tohle majestátné zvíře v jeho přirozeném prostředí. K mému překvapení vzrušující zážitek. Krása okamžiku, okolní přírody i zvířete, které se nám dalo poznat a pozorovat.
Jako pokaždé, byl tento prodlouženým víkend na Šumavě naším společným soustředěním. Manželským, partnerským … je jedno, jak to nazveme. Život s sebou přináší různé překážky, výzvy i stresy a my je chceme řešit společně. Proto potřebujeme mít doma pevné zázemí, útočiště a klid. Proto potřebujeme mít čas od času chvíli jen pro sebe. Potřebujeme spolu mluvit i o jiných věcech než o práci, povinnostech a organizaci rodiny. Potřebujeme si zase na chvíli připadat jako pár, který spolu chodí a nemá na práci nic jiného, než být spolu. Potřebujeme být alespoň na chvíli blázniví a zamilovaní. Chceme alespoň na chvíli dát našemu vztahu tu nejvyšší prioritu a všechno ostatní potlačit. Věříme, že to je, mimo jiné, návod na šťastný vztah…
PS.
Jediné, co se nám za ten prodloužený víkend nepovedlo, byla mimořádně zavřená Slunečná kavárna Blanky Milfaitové v Srní. Těšili jsme se, že si zde nakoupíme nejlepší marmelády na světě, že si dáme dobrou kávu s domácími zákusky, ale měli jsme smůlu. Říkali jsme si, že bude asi chvíli trvat, než se na tohle hezké místo zase vrátíme. Ale protože jsem při pondělním odjezdu v jedné restauraci na Kvildě zapomněl foťák, díky poctivým lidem, kteří tam pracují, jsem si pro něj měl ještě ten týden dojet. Tak jsme vzali děti rovnou ze školy a rozjeli se po třech dne znovu na Šumavu. Stihli jsme ukázat dětem oboru s “vysokou”, najít jednu kešku a nakoupit a mlsat v kavárně v Srní. Při odjezdu, už za tmy, jsme mezi Modravou a Kvildou museli prudce zastavit a s úžasem sledovat divadlo před námi. Pár metrů před autem přecházely dvě nádherné a veliké laně a po nich obrovský jelen s velkým parožím. Krása na závěr dne. Dne, který byl, stejně jako předchozí víkend, nabitý událostmi.
Ano, to je bezesporu pravda, ale musím zde uvést velké ALE. Ne vždy je podzim tatko barevný, vlídný a přívětivý. Často je tomu právě naopak. Proto ho nemám rád. Je to mé nejméně oblíbené roční období. Už jako dítě jsem zaháněl v tomto období chmury a těšil se na zimu a všechno, co k ní patří. Podzim vlastně vyplňoval odjakživa v mém životě mezeru mezi létem a zimou. Převzal nevděčnou úlohu v době, kdy létu dochází síly a co hůř, kdy začíná škola. A tuto úlohu předával v době, kdy začaly padat první vločky a ve vzduchu byly cítit přísliby zasněžených kopců, zamrzlých rybníků a vánočních svátků.
Ale letošní rok se musím podzimu omluvit. Zvlášť listopadu, který je pro mě zástupcem toho nejhoršího, co příroda v našich zeměpisných šířkách může nabídnout. I tomu se chci dnes veřejně omluvit. Letošní podzim je opravdu malovaný, přívětivý a líbivý. Pryč jsou všechny zatažené, studené, upršené a šedé dny. Bylo jich jen pár. Většinou nás vítají slunečné nebo polojasné dny s vysokými teplotami. Jakoby i podzim pokračoval v trendu letošního léta a jeho rekordních teplot. Často slyším z rádia, kolik se zase přepsalo teplotních rekordů.
V jeden takový podzimní víkend jsme vyrazili s Ivankou na naše tradiční místo. Šlo o prodloužený víkend a my ho po dvou letech strávili opět na šumavské Horské Kvildě v našem oblíbeném hotelu. Je krásné jezdit na jedno místo a radovat se z toho, že se nic podstatného nezměnilo. Že alespoň některé jistoty světa zůstávají. Patří mezi ně nejen ubytování, ale hlavně sama Šumava, kterou máme s každou návštěvou rádi více a více.
První den jsme bloumali hlubokými lesy mezi Zhůřím a Churáňovem, objevili rodiště Seppa Rankla, posledního šumavského obra, šlyšeli ozvěnu starých časů lesních samot, vynořujících se z mlhy a opět v ní mizejících, radovali se z liduprázdnoty tamních stezek a dostatku času na povídání o tématech, často bolestných a do našich životů vpletených, na které není jindy čas.
Druhý den jsme prozkoumávali krajinu kolem Srní, objevovali Klostermannovu vyhlídku, vyhřívali se na slunci a drželi se přitom za ruce. Další kilometry krásnou krajinou, padající listy, létající vlákna pavučin, nádherné léto, i když jen to babí.
Třetí den jsme navštívili nové informační centrum na Kvildě, zaměřené na “vysokou” - na jeleny a laně. Protože ani zde nebyli lidé, dostali jsme v nově zbudované oboře šanci vidět krásného jelena, pozorovat tohle majestátné zvíře v jeho přirozeném prostředí. K mému překvapení vzrušující zážitek. Krása okamžiku, okolní přírody i zvířete, které se nám dalo poznat a pozorovat.
Jako pokaždé, byl tento prodlouženým víkend na Šumavě naším společným soustředěním. Manželským, partnerským … je jedno, jak to nazveme. Život s sebou přináší různé překážky, výzvy i stresy a my je chceme řešit společně. Proto potřebujeme mít doma pevné zázemí, útočiště a klid. Proto potřebujeme mít čas od času chvíli jen pro sebe. Potřebujeme spolu mluvit i o jiných věcech než o práci, povinnostech a organizaci rodiny. Potřebujeme si zase na chvíli připadat jako pár, který spolu chodí a nemá na práci nic jiného, než být spolu. Potřebujeme být alespoň na chvíli blázniví a zamilovaní. Chceme alespoň na chvíli dát našemu vztahu tu nejvyšší prioritu a všechno ostatní potlačit. Věříme, že to je, mimo jiné, návod na šťastný vztah…
PS.
Jediné, co se nám za ten prodloužený víkend nepovedlo, byla mimořádně zavřená Slunečná kavárna Blanky Milfaitové v Srní. Těšili jsme se, že si zde nakoupíme nejlepší marmelády na světě, že si dáme dobrou kávu s domácími zákusky, ale měli jsme smůlu. Říkali jsme si, že bude asi chvíli trvat, než se na tohle hezké místo zase vrátíme. Ale protože jsem při pondělním odjezdu v jedné restauraci na Kvildě zapomněl foťák, díky poctivým lidem, kteří tam pracují, jsem si pro něj měl ještě ten týden dojet. Tak jsme vzali děti rovnou ze školy a rozjeli se po třech dne znovu na Šumavu. Stihli jsme ukázat dětem oboru s “vysokou”, najít jednu kešku a nakoupit a mlsat v kavárně v Srní. Při odjezdu, už za tmy, jsme mezi Modravou a Kvildou museli prudce zastavit a s úžasem sledovat divadlo před námi. Pár metrů před autem přecházely dvě nádherné a veliké laně a po nich obrovský jelen s velkým parožím. Krása na závěr dne. Dne, který byl, stejně jako předchozí víkend, nabitý událostmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat