Ludas page

Mezi dveřmi se domlouváme, co že to vlastně všechno mám koupit ke snídani. Neslyším Ivu dobře, protože děti se po bytě honí, smějí se a křičí do toho. “OK”, říkám, zavírám a jdu bílou chodbou k výtahu. Cesta ze 32. patra trvá kratší dobu, než by člověk čekal. Krátké zhoupnutí, lehký, trochu divný pocit kdesi u žaludku a výtah oznamuje “ground floor”. Zahnu doleva a probíhá pravidelný rituál, zdravím všechny, kteří v tomto resortu hlídají, uklízejí, pomáhají kdoví s čím a komu všemu. Všichni se usmívají a při úsměvu jejich bílé zuby kontrastují s tmavou kůží. Přejí mi krásný den a říkají mi “pane”.

Procházím skleněnými dveřmi a ocitám se na ulici. Pokaždé mě to překvapí. Tolik vjemů. Na to nejsem z domova zvyklý. Jak dlouho by trvalo, než bych si zvykl?

Je tu hodně pohybu, hodně aut, hodně lidí, hodně pohledů. Je tu příjemně teplo a moje hlava si ještě nezvykla, že před pár dny jsem nosil čepici a rukavice a teď tu stojím v krátkých kalhotách a “kroksech” na nohou. A ta vůně. Ta je úžasná. Město voní. Je to tou tureckou restaurací nebo Arabkou, která kolem mě prošla? Kořeněná,  silná, ničemu jinému nepodobná vůně, která člověku utkví v paměti.

Nasazuji si sluchátka a pouštím si nové Coldplay a hned první písnička “A Head Full of Dreams” vyzpívává moje pocity. “Máš hlavu plnou snů, jestli chceš, můžeš vidět tu změnu, být tím, čím chceš být..”. Nechápu, zda tohle může být náhoda? Někdy se stane, že v životě člověka zapadnou některé věci, souvislosti, události ve správný čas na správné místo a pak se můžou dít zázraky. Tohle město člověka nakazí pocitem, že je všechno možné. Že pořád má šanci změnit to, co se mu v životě nepovedlo a začít znovu.

Procházím na chvíli kolem staveniště. Do dvou let budou na tomto místě dva nové mrakodrapy nazvané The Gate (brána) spojené v horní části, s výškou mezi 300 až 400 metry. Nic, co by zde někoho vyvedlo z míry. Proč taky? Vždyť kamkoliv se podíváte, vidíte nové a nové stavby, které se tyčí k nebesům. Vyhýbám se lidem v drahých oblecích, malým Filipínkám, které s kočárky vozí malé blonďaté děti. Copak asi dělají jejich mámy? Potkávám lidi v běžeckém oblečení, lidi v džínách i ženy v Abájích. Různé barvy oblečení, různé barvy pleti. Kolik osudů, kolik příběhů by mohli tito lidé vyprávět.

Supermarket je jen kousek od našeho ubytování, s výhledem na moderní marínu plnou jachet a plachetnic. Široká Marina má několik kilometrů a před 13 lety zde byla jen poušť. Včera jsme celou marínu projeli na moderní a luxusní jachtě. Byl to velký zážitek, jako ostatně všechno v tomhle městě snů. Trochu nečekaně jsme se znovu po roce ocitli v únoru uprostřed léta s teplotami přes 30 stupňů. Proč? Protože nás pozvala naše kamarádka z let dávno minulých. Vdávala se a my jsme se stali svatebními hosty. Stejně jako před lety, kdy jsme přijali pozvání na slovinskou svatbu v Mariboru a nikdy toho nelitovali, i v tomto případě jsou naše vzpomínky natolik silné a výjimečné běžnému životu, že se nikdy neztratí a o nějakém litování nemůže být ani řeč. Nemůžeme se cítit jinak, než nadšení a vděční.

Procházím mezi regály. Nabídka běžného supermarketu převyšuje v každém směru všechno, co znám z domova. Objevuji nové druhy ovoce i zeleniny. Objevuji nové výrobky, značky, potraviny. Je to zábava. Objevuji ochotný přístup personálu, o kterém si mohu doma nechat jen zdát. Proč si doma všichni trochu nezlepšíme den tím, že bude na sebe příjemní. Proč si doma nezlepším den tím, že si uvědomím, jak úžasný život žiji, dřív než svěsím koutky hluboko dolů?

Vracím se z nákupu a těším se na snídani s čerstvým pečivem a pohledem na zaparkované jachty v maríně. Těším se na dnešní koupání v moři. Třeba budou dnes takové vlny jako včera! Těším se, až budu blbnout s dětmi a po cestě vyprávět Míšovi něco z historie Perského zálivu nebo hrát s Verunkou hru na “hádanou”. Těším se, že budu na pláži číst knihu, která mě baví. Těším se, že dám Ivě pusu. Těším se na večerní výlet do starého města na Starý trh, který jsme si s Ivou slíbili. A co teprve zítra! Tolik plánů, tolik očekávání, tolik těšení. Čeká nás ještě mnoho dní a my je chceme využít. Vždyť kdoví, kolik nám jich ještě v životě zbývá?

Je léto, léto našeho života a my si ho chceme užít, dokud slunce svítí a paprsky hřejí a opalují naši kůži...