Nasazuji si sluchátka a přestávám slyšet zvuky města. Najednou prožívám svůj osobní videoklip. Lidé kolem jsou herci, kteří dostali své role. Město je pečlivě vybrané, aby do nálady videoklipu zapadlo. Jdu po nábřeží a míjím desítky lodí, člunů a jachet. I tady mám pod nohami bílé dlaždice. Kolik generací místních je asi na svých každodenních cestách vyhladilo svými botami až do hladka? Jdu pomalu a nespěchám. Chci si tenhle klip užít. Už ho nebudou nikdy podruhé dávat. Je to orginál a má jen jednu premiéru. Stejně jako můj nebo váš život.
Do svého klipu mohu vybrat nejen tu správnou hudbu, ale také pracovat se střihem a kamerou. Natočím ji doprava a vidím přes záliv staré město, ze kterého vystupuje, na místní poměry, vysoká věž. Už od rána na ní vyzvání zvony. Podívám se doleva a vidím řadu domů, některé jsou také z bílého kamene. Jako třeba kostel, ze kterého vychází překvapivě spousta mladých lidí. O dva domy dál vidím malý konzum a hned na první pohled jsou vystavená sytě červená rajčata úplně jiným zbožím než ta naše supermarketová. Hned vedle je kavárna a před ní sedí už od rána místní lidé. Někteří si povídají, někteří si čtou nedělní noviny. Očividně nespěchají. Taky bych chtěl někdy takhle nespěchat. Alespoň jednou v týdnu.
Zahnu do ulice, tolik typické pro toto město. Domy jsou sice obyčejné a omšelé bytovky a nízké paneláky, ale na každé straně ulice jsou vzrostlé a zelené stromy. Asi právě ony zachraňují toto město, aby se v horkém létě neuvařilo. Stromy se v korunách skoro spojují a dělají slunečník nejen chodníkům po obou stranách, ale skoro celé ulici. Ulice žije životem. Další kavárny, další obchody, další pekárny.
Najednou jsem uprostřed všedního života, mimo turistické zóny, které tak málo vypovídají o skutečné duši země a národa. Miluji tyhle chvíle, kdy se můžu zastavit, dívat a stát se součástí toho místa. Potkávám, na naše domácí poměry, hodně přemalované a přezdobené ženy. Je to tady normální a já si na to pomalu zvykám a snažím se to nijak nehodnotit. I tady, uprostřed 80 tisícového města, posedávají důchodkyně v černých šatech s černými šátky. V jedné z otevřených pekáren kupuju na pozdní snídani sladké i slané dobroty a vidím, že vedle mě se postavila žena jen v pantoflích a domácích šatech. Odskočila si pravděpodobně z domu vedle, na ruce houpe malé dítě, mrkám na něj a ono se na mě směje. Žena, prodávající pečivo se na něj směje také a já tuhle optimistickou pekárnu opouštím se vzpomínkou na moje děti, které byly také takhle malé, i když se tomu cosi ve mně zdráhá uvěřit. Některé scény, které se mi dostávají do hledáčku kamery, vypadají stejně jako v mém rodném městě. Skupiny studentů, lidé v oblecích, rozesmáté děti, podobné značky oblečení, obchodů i zboží ve výlohách. Jen pak přijde něco, co je přinejmenším exotické. Najednou vidím nastrojenou rodinu, která se střídavě fotí se svým synem. Chlapeček s tmavýma očima stojí v ministrantském bílém obleku, má na krku kříž a v ruce drží velkou bílou svíci. Rodiče ho střídavě pusinkují, očividně jsou na něj pyšní a celá slavnostně oblečená rodina se střídá, aby se s ním vyfotila. Celá tato scéna se odehrává na rušné ulici. Nikdo se nediví. To jen já. Stačilo pár hodin a jsem tak trochu v jiném světě.
Dneska odpoledne se zbalíme a pojedeme zase domů. Měli jsme možnost podívat se na pár květnových dní k Jaderskému moři, a i když byla většina těchto dnů naplněna prací a všelijakou organizací, rozhodně to stálo za to. Za námi je spoustu zážitků, některé z nich nezapomenutelné. Ale o tom až příště.
Teď ještě zavřu oči a budu chvíli cítit horké slunce na tváři a slanou chuť vzduchu. Budu snít o tom, že to nebylo naposled, kdy jsme se na tohle místo s velkým “Z” podívali...
Do svého klipu mohu vybrat nejen tu správnou hudbu, ale také pracovat se střihem a kamerou. Natočím ji doprava a vidím přes záliv staré město, ze kterého vystupuje, na místní poměry, vysoká věž. Už od rána na ní vyzvání zvony. Podívám se doleva a vidím řadu domů, některé jsou také z bílého kamene. Jako třeba kostel, ze kterého vychází překvapivě spousta mladých lidí. O dva domy dál vidím malý konzum a hned na první pohled jsou vystavená sytě červená rajčata úplně jiným zbožím než ta naše supermarketová. Hned vedle je kavárna a před ní sedí už od rána místní lidé. Někteří si povídají, někteří si čtou nedělní noviny. Očividně nespěchají. Taky bych chtěl někdy takhle nespěchat. Alespoň jednou v týdnu.
Zahnu do ulice, tolik typické pro toto město. Domy jsou sice obyčejné a omšelé bytovky a nízké paneláky, ale na každé straně ulice jsou vzrostlé a zelené stromy. Asi právě ony zachraňují toto město, aby se v horkém létě neuvařilo. Stromy se v korunách skoro spojují a dělají slunečník nejen chodníkům po obou stranách, ale skoro celé ulici. Ulice žije životem. Další kavárny, další obchody, další pekárny.
Najednou jsem uprostřed všedního života, mimo turistické zóny, které tak málo vypovídají o skutečné duši země a národa. Miluji tyhle chvíle, kdy se můžu zastavit, dívat a stát se součástí toho místa. Potkávám, na naše domácí poměry, hodně přemalované a přezdobené ženy. Je to tady normální a já si na to pomalu zvykám a snažím se to nijak nehodnotit. I tady, uprostřed 80 tisícového města, posedávají důchodkyně v černých šatech s černými šátky. V jedné z otevřených pekáren kupuju na pozdní snídani sladké i slané dobroty a vidím, že vedle mě se postavila žena jen v pantoflích a domácích šatech. Odskočila si pravděpodobně z domu vedle, na ruce houpe malé dítě, mrkám na něj a ono se na mě směje. Žena, prodávající pečivo se na něj směje také a já tuhle optimistickou pekárnu opouštím se vzpomínkou na moje děti, které byly také takhle malé, i když se tomu cosi ve mně zdráhá uvěřit. Některé scény, které se mi dostávají do hledáčku kamery, vypadají stejně jako v mém rodném městě. Skupiny studentů, lidé v oblecích, rozesmáté děti, podobné značky oblečení, obchodů i zboží ve výlohách. Jen pak přijde něco, co je přinejmenším exotické. Najednou vidím nastrojenou rodinu, která se střídavě fotí se svým synem. Chlapeček s tmavýma očima stojí v ministrantském bílém obleku, má na krku kříž a v ruce drží velkou bílou svíci. Rodiče ho střídavě pusinkují, očividně jsou na něj pyšní a celá slavnostně oblečená rodina se střídá, aby se s ním vyfotila. Celá tato scéna se odehrává na rušné ulici. Nikdo se nediví. To jen já. Stačilo pár hodin a jsem tak trochu v jiném světě.
Dneska odpoledne se zbalíme a pojedeme zase domů. Měli jsme možnost podívat se na pár květnových dní k Jaderskému moři, a i když byla většina těchto dnů naplněna prací a všelijakou organizací, rozhodně to stálo za to. Za námi je spoustu zážitků, některé z nich nezapomenutelné. Ale o tom až příště.
Teď ještě zavřu oči a budu chvíli cítit horké slunce na tváři a slanou chuť vzduchu. Budu snít o tom, že to nebylo naposled, kdy jsme se na tohle místo s velkým “Z” podívali...
Žádné komentáře:
Okomentovat