Ludas page

Znovu na chatě uprostřed lesů, po dvou měsících pracovní a školní rutiny na místě tolik vybízejícím ke klidu. Za námi dva měsíce, které jsme si nedokázali v čase prázdnin pomalu ani představit, před námi po krátkém listopadovém rozběhu každoroční prosincový finiš.

Je ráno, Míša leží vedle mě a Verunka jako obvykle kreslí. Už kreslí líp než já, což by se nemuselo zdát, jako nějaký velký výkon (opravdu kreslit neumím), kdyby jí nebylo sedm let. V kamnech praská oheň, který jsem ráno rozfoukal ze žhavých uhlíků, které po noci zbyly. Venku je vlhký les, kape ze stromů, protože v noci pršelo a kapky dopadající na střechu chaty jsou slyšet a vytváří nezaměnitelnou zvukovou kulisu. Řeka před chatou jako vždy tiše a pokojně plyne, jen s tím rozdílem, že unáší spoustu barevného listí, které do ní po mnoho kilometrů proti proudu z mohutných stromů padá. Čeká nás dnes procházka k našim na oběd. Několika kilometrová cesta do blízké vesnice se stala rituálem. Když od nich odcházíme, často do chladna a začínajícícho večera, před sebou tu dlouhou cestu, máme pocit, jako bychom se přenesli v čase a vrátili se na chvíli do dob, které jsou nenávratně pryč.

Včera byla modrá obloha, slunce svítilo a doslova rozsvítilo stromy, které svou jasně žlutou, červenou a hnědou barvu a všechny možné kombinace těchto barev, ukazovali celému světu a v první řádě speciálně nám. Šli jsme opět na procházku cestou a krajinou, která nás neomrzí, vyhřívali se na podzimním sluníčku, zabaleni do teplých dek, děti sbíraly žaludy pro zvířátka na zimu, celý den byl docela snový, až by člověk zapomněl, kolik bolesti na světě existuje.

Před týdnem jsme se znovu podívali do Prahy, opět jen na jednu noc a jeden den. Znovu u kamarádů, se kterými jsme minulý rok procházeli rozjitřenou Prahu 17. listopadu. V sobotu večer jsme se šli podívat do večerního centra, které bylo kvůli festivalu Signal plné lidí. Šlo o festival světel, totiž světelných expozic na veřejných místech. Určitě bylo na co koukat, jen těch lidí bylo moc, takže jsme si nechali některé expozice ujít a raději se toulali malebnými uličkami ztichlé Kampy. Strávili jsme také hodně času povídáním s kamarády, protože to byl jeden z hlavních motivů, proč do Prahy jet. Společná procházka v neděli, povinná návštěva Ikei a nákup švédských potravin a domů s pocitem, že za námi je více dnů, než jen obyčejný víkend.

Když se ale vracím do minulosti dál než k poslednímu víkendu, musím napsat o celém rázu měsíce října. Už dopředu jsme věděli, že to bude "potkávací" měsíc. Iva nejprve odjela na celý týden do Brna, po týdnu doma odjela opět na několik dní do německého Düsseldorfu. V obou městech byly velké veletrhy, spojené se zaměřením firmy, ve které pracuje. Veletrh v Brně je největší v Čechách a ve střední Evropě, veletrh v Düsseldorfu v celé Evropě. Když se Iva vrátila z Německa, po pár dnech jsem zase odjel na školení do Prahy já. Takže jsme skoro polovinu měsíce trávili bez sebe a to je věc, kterou nemáme opravdu, ale opravdu rádi.

Před námi je listopad, pro mně osobně nejhorší a nejsmutnější měsíc roku, a my se budeme snažit prožít ho co nejlépe. Doma jsme začali znovu zapalovat svíčky a dlouhé večery budeme odhánět pohodou praskajícího ohně v krbu a mihotajících se svíček. Děti budou dlabat dýně a my budeme čekat na každý den, kdy se objeví slábnoucí sluníčko.

Říjen byl ale ve znamení ještě jedné události, které odkazuje na celé téma, o kterém jsem zde chtěl psát, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Tím tématem jsou narozeniny. A protože byly "kulaté", byl to prostor nejen pro naše bilancování, tak i pro dárky a přípomínku téhle, pro lidstvo významné, události. :-) Ale o tom až příště ...