Stává vždy u jedné ze samoobsluh v našem městě. Sympatický obličej, předdůchodový věk a zašlé oblečení. Nabízí Nový prostor a snaží se vydělat nějaké peníze. Za tu dobu, co tam stává, se stal pro mnoho lidí, kteří zde nakupují nebo pracují, každodenním známým. Je "v práci" snad každý den, ať už je horko nebo zima, všední den nebo víkend.
Je jiný, než ostatní, kteří jsou bez domova. Už jen to, jaký krám si vybral, svědčí o jistém zdravém úsudku. Firma, obecně vnímaná jako dražší, přitahuje trochu jinou sortu lidí, kteří mohou nějakou tu korunu postrádat a odpuzuje partičky, které vysedávají nebo žebrají u jiných marketů. Je slušný, často usměvavý, nikdy jsem ho nezažil opilého a nikdy jsem necítil, že by smrděl. Často také vidím, že si povídá. Buď s lidmi, kteří pracují na parkovišti před krámem nebo s lidmi, kteří pracují přímo v obchodu. Povídá, neobtěžuje. Právě tyto detaily ho dělají zajímavým a probouzí vždy mou fantazii. Co je to za člověka?
Někdy dříve jsem četl jakýsi komentář, který referoval o bezdomovcích s tím, že ještě více než peníze, je pro tyto lidi úcta, kterou jim člověk může projevit. Jsou to lidé, kteří ať už svou nebo cizí vinou ztratili nejen domov, ale také vlastní hodnotu. A to nejmenší, co mohu udělat je nechovat se k němu povýšeně a pohrdavě.
A tak se snažím pozdravit a někdy se i zeptat, jak se mu daří. Jak zvládá zimu, která právě panuje nebo jak to zvládá s bydlením. Snažím se mu pomoct i materiálně, protože mám pocit, že si to svou výdrží a touhou nežebrat, ale vydělat, podporu zaslouží. Jsou to sice často jen drobné, ale věřím, že to takto vnímá více lidí a on tak nezůstane úplně bez pomoci.
Nedávno mi Iva vyprávěla, jak šla při procházce za městem kolem řeky. Krásný zimní den, sobota po poledni a ona vidí, jak někdo sedí na břehu vedle stezky, vyhřívá se na sluníčku a čte si noviny. A toho zanedbaného člověka, kterého často vidíme v této části města v použitých hadrech s igelitkami a batohem na zádech, hlasitě pozdravila. Ten člověk vypadal překvapeně, prudce se otočil a hlasitě odpověděl na pozdrav. Po krátké chvilce šel po stezce proti Ivě dobře vypadající postarší pár. I ten Iva zřetelně pozdravila. Ti lidé se na ni podívali a bez dalšího zájmu na pozdrav neodpověděli. “Měla jsem pocit, že tohle byli chudáci a tamto byl slušný člověk”, řekla mi Iva, když mi tento příběh vyprávěla.
Snažím se to nezapomenout...
Je jiný, než ostatní, kteří jsou bez domova. Už jen to, jaký krám si vybral, svědčí o jistém zdravém úsudku. Firma, obecně vnímaná jako dražší, přitahuje trochu jinou sortu lidí, kteří mohou nějakou tu korunu postrádat a odpuzuje partičky, které vysedávají nebo žebrají u jiných marketů. Je slušný, často usměvavý, nikdy jsem ho nezažil opilého a nikdy jsem necítil, že by smrděl. Často také vidím, že si povídá. Buď s lidmi, kteří pracují na parkovišti před krámem nebo s lidmi, kteří pracují přímo v obchodu. Povídá, neobtěžuje. Právě tyto detaily ho dělají zajímavým a probouzí vždy mou fantazii. Co je to za člověka?
Někdy dříve jsem četl jakýsi komentář, který referoval o bezdomovcích s tím, že ještě více než peníze, je pro tyto lidi úcta, kterou jim člověk může projevit. Jsou to lidé, kteří ať už svou nebo cizí vinou ztratili nejen domov, ale také vlastní hodnotu. A to nejmenší, co mohu udělat je nechovat se k němu povýšeně a pohrdavě.
A tak se snažím pozdravit a někdy se i zeptat, jak se mu daří. Jak zvládá zimu, která právě panuje nebo jak to zvládá s bydlením. Snažím se mu pomoct i materiálně, protože mám pocit, že si to svou výdrží a touhou nežebrat, ale vydělat, podporu zaslouží. Jsou to sice často jen drobné, ale věřím, že to takto vnímá více lidí a on tak nezůstane úplně bez pomoci.
Nedávno mi Iva vyprávěla, jak šla při procházce za městem kolem řeky. Krásný zimní den, sobota po poledni a ona vidí, jak někdo sedí na břehu vedle stezky, vyhřívá se na sluníčku a čte si noviny. A toho zanedbaného člověka, kterého často vidíme v této části města v použitých hadrech s igelitkami a batohem na zádech, hlasitě pozdravila. Ten člověk vypadal překvapeně, prudce se otočil a hlasitě odpověděl na pozdrav. Po krátké chvilce šel po stezce proti Ivě dobře vypadající postarší pár. I ten Iva zřetelně pozdravila. Ti lidé se na ni podívali a bez dalšího zájmu na pozdrav neodpověděli. “Měla jsem pocit, že tohle byli chudáci a tamto byl slušný člověk”, řekla mi Iva, když mi tento příběh vyprávěla.
Snažím se to nezapomenout...
Žádné komentáře:
Okomentovat