Rád bych se ve svém deníku zastavil nad dovolenou, kterou jsme před před měsícem prožili a která i když vypadala v mnoha ohledech stejně, přesto byla naprosto jiná. Toto tvrzení, hodné chytré horákyně, rád vysvětlím a v následujících řádcích podrobněji popíšu.
Po loňské pauze, kdy jsme dali přednost horké pláži před ledovými pláněmi, jsme se opět vrátili do Jizerských hor. Tradice jezdit právě na toto místo byla zavedena před dvaceti lety a nám se tato tradice líbí. Strategická poloha chaty, dostatečný komfort za velmi rozumné peníze a velká parta se spoustou dětí. Není to typ dovolené, kterou by si člověk zvolil vždy, ale sem to tak nějak patří a my máme jarní prázdniny přesně takhle rádi.
Letošní zima byla netradiční. Od Vánoc, jen s několikadenní oblevou na začátku ledna, mrzlo kontinuálně až do druhé poloviny února. U nás na jihu příliš sněhu nebylo, i když na bíle zasněženou krajinu to stačilo. Ale na severu na horách sněžilo tak, že ještě týden před naší dovolenou hlásila střediska mezi jedním a dvěma metry sněhu na sjezdovkách. Přichází tak nepříjemná otázka, kdy se počasí zlomilo a přišla konečně nějaká velká obleva i do hor? Ano, uhádli jste správně. Hned na začátku týdne, kdy jsme do hor přijeli my!
A tak budou tyto hory v porovnání s ostatními roky netypické v tom, že bylo často teplo, někdy pršelo, ale byla stále spousta sněhu. V posledních letech je každá zimní dovolená na českých horách pronásledována otázkou: “A bude tam dost sněhu”? V posledních letech byly i zimy, kdy bylo takové teplo, že nepomohla ani sněhová děla. Tento rok byl paradoxní v tom, že jsme se každé ráno dívali do svých chytrých mobilních telefonů, porovnávali různé předpovědi počasí, mapy oblačnosti a srážek, hledali “okno”, kdy by nepršelo a zároveň přitom neměli vůbec obavy o sníh. První a poslední den hor - tedy před a po oblevě jsme měli naopak nevlídnou a velkou zimu, kdy fičelo a chumelilo. Letošní hory byly horami extrémů a my jsme se snažili i v těchto extrémech najít to své, to pozitivní, to hezké.
Pomohlo nám k tomu nové vybavení. Po dlouhých letech jsme si s Ivou koupili nové lyže a protože jsme šli více po kvalitě, než ceně, byla jízda v náročném terénu velkým a příjemným překvapením. Také jsme konečně koupili helmy a zjistili, že nejsou jen o bezpečnosti, ale také o tepelném komfortu. Byly to první hory, kdy Verunka začala sama jezdit s dětmi a já nemusel jezdit každou jízdu za ní a hlídat ji. Byla v tom zvláštní smutná nostalgie, když jsem jel nahoru na vleku a pozoroval vedlejší sjezdovku, kde naše děti svištěly dolů s ostatními a užívaly si to. Na druhou stranu to bylo jednodušší a já jsem si po letech v klidu zalyžoval. Všechno má svá pro a proti.
Další naprosto netypickou věcí pro naší rodinu na této dovolené byla přítomnost dalších příbuzných v týmu. K rodině Ivanky bráchy přibyla moje sestra a její rodina. A když došlo týden před horami k úrazu mého švagra, zastoupila jeho místo moje mamka. Bylo to nové a skvělé. Společné snídaně, povídání při odpolední kávě, večerní dlouhé diskuze, prostě spoustu času, který přes rok pracně hledáme. Těším se, že takhle to už bude i v příštích letech.
To poslední netypické, co jsme na horách zažili poprvé, byly špatné zprávy z domova. Nikdy jsme nezažili ani u sebe, ani u ostatních, aby se těch zpráv sešlo tolik. Několikrát denně se řešily zprávy z domova, jeden se ptal druhého, vyjadřoval podporu a naději. Lidé na sebe mysleli, společně řešili důležitější věci a to nás všechny spojovalo. Strach o své blízké a známé způsobil oddělení věcí podstatných od těch nepodstatných. Často jsme si opravdu i v tom velkém a snad i rekordním počtu 40-50 lidí připadali jako v rodině.
Možná právě to bylo paradoxně na letošních horách to nejdůležitější. Pocit, že v tom nejsme sami. Že v tom jsme spolu. To bylo důležitější, než nějaká dovolená, nebo lyžování.
Jak rychle se mění priority člověka, když nejde všechno tak, jak jsme si naplánovali a jak bychom si přáli. Ale o tom až příště ...
Po loňské pauze, kdy jsme dali přednost horké pláži před ledovými pláněmi, jsme se opět vrátili do Jizerských hor. Tradice jezdit právě na toto místo byla zavedena před dvaceti lety a nám se tato tradice líbí. Strategická poloha chaty, dostatečný komfort za velmi rozumné peníze a velká parta se spoustou dětí. Není to typ dovolené, kterou by si člověk zvolil vždy, ale sem to tak nějak patří a my máme jarní prázdniny přesně takhle rádi.
Letošní zima byla netradiční. Od Vánoc, jen s několikadenní oblevou na začátku ledna, mrzlo kontinuálně až do druhé poloviny února. U nás na jihu příliš sněhu nebylo, i když na bíle zasněženou krajinu to stačilo. Ale na severu na horách sněžilo tak, že ještě týden před naší dovolenou hlásila střediska mezi jedním a dvěma metry sněhu na sjezdovkách. Přichází tak nepříjemná otázka, kdy se počasí zlomilo a přišla konečně nějaká velká obleva i do hor? Ano, uhádli jste správně. Hned na začátku týdne, kdy jsme do hor přijeli my!
A tak budou tyto hory v porovnání s ostatními roky netypické v tom, že bylo často teplo, někdy pršelo, ale byla stále spousta sněhu. V posledních letech je každá zimní dovolená na českých horách pronásledována otázkou: “A bude tam dost sněhu”? V posledních letech byly i zimy, kdy bylo takové teplo, že nepomohla ani sněhová děla. Tento rok byl paradoxní v tom, že jsme se každé ráno dívali do svých chytrých mobilních telefonů, porovnávali různé předpovědi počasí, mapy oblačnosti a srážek, hledali “okno”, kdy by nepršelo a zároveň přitom neměli vůbec obavy o sníh. První a poslední den hor - tedy před a po oblevě jsme měli naopak nevlídnou a velkou zimu, kdy fičelo a chumelilo. Letošní hory byly horami extrémů a my jsme se snažili i v těchto extrémech najít to své, to pozitivní, to hezké.
Pomohlo nám k tomu nové vybavení. Po dlouhých letech jsme si s Ivou koupili nové lyže a protože jsme šli více po kvalitě, než ceně, byla jízda v náročném terénu velkým a příjemným překvapením. Také jsme konečně koupili helmy a zjistili, že nejsou jen o bezpečnosti, ale také o tepelném komfortu. Byly to první hory, kdy Verunka začala sama jezdit s dětmi a já nemusel jezdit každou jízdu za ní a hlídat ji. Byla v tom zvláštní smutná nostalgie, když jsem jel nahoru na vleku a pozoroval vedlejší sjezdovku, kde naše děti svištěly dolů s ostatními a užívaly si to. Na druhou stranu to bylo jednodušší a já jsem si po letech v klidu zalyžoval. Všechno má svá pro a proti.
Další naprosto netypickou věcí pro naší rodinu na této dovolené byla přítomnost dalších příbuzných v týmu. K rodině Ivanky bráchy přibyla moje sestra a její rodina. A když došlo týden před horami k úrazu mého švagra, zastoupila jeho místo moje mamka. Bylo to nové a skvělé. Společné snídaně, povídání při odpolední kávě, večerní dlouhé diskuze, prostě spoustu času, který přes rok pracně hledáme. Těším se, že takhle to už bude i v příštích letech.
To poslední netypické, co jsme na horách zažili poprvé, byly špatné zprávy z domova. Nikdy jsme nezažili ani u sebe, ani u ostatních, aby se těch zpráv sešlo tolik. Několikrát denně se řešily zprávy z domova, jeden se ptal druhého, vyjadřoval podporu a naději. Lidé na sebe mysleli, společně řešili důležitější věci a to nás všechny spojovalo. Strach o své blízké a známé způsobil oddělení věcí podstatných od těch nepodstatných. Často jsme si opravdu i v tom velkém a snad i rekordním počtu 40-50 lidí připadali jako v rodině.
Možná právě to bylo paradoxně na letošních horách to nejdůležitější. Pocit, že v tom nejsme sami. Že v tom jsme spolu. To bylo důležitější, než nějaká dovolená, nebo lyžování.
Jak rychle se mění priority člověka, když nejde všechno tak, jak jsme si naplánovali a jak bychom si přáli. Ale o tom až příště ...
Žádné komentáře:
Okomentovat