Vždy jsme věděli, že to jednou přijít musí. Vzpomínám si na večerní chvíle plné zapadajícího slunce. Nechávali jsme o prázdninách děti na chatě a odjížděli s Ivou vstříc pracovní realitě. V hlavě mám stále obrázek našich mávajících a smějících se dětí, které běží lesní cestou za naším autem. Vzadu za nimi stojí a usmívá se děda. Babička stojí zase opřená o zábradlí verandy chaty, která je na druhé straně klidně plynoucí řeky.
Idylický obrázek, který byl ikonický pro část našeho života a života našich dětí. Stalo se nám vícekrát, že jsme si ještě v tom autě s obavami říkali, jak dlouho ještě tohle vydrží. Situace, kdy máme oba dva zdravé rodiče, nemůže být navždy samozřejmostí. Jak dlouho vlastně tohle mohlo vůbec vydržet? I nám postupně táhlo na čtyřicítku, k jednomu mávajícímu dítěti přibylo druhé, přibývat začaly vrásky a obavy, jak dlouho tohle období potrvá. Odpovědí na znepokojivou logiku je v člověku vždy věta a prosba “Ještě chvíli!”.
A ta chvíle nám letos na jaře skončila …
Když jsem se v minulém zápisu zmiňoval o netypičnosti letošních hor, patřily mezi ně znepokojivé zprávy z domova. Když jsme si při odjezdu na hory vyzvedávali buchty, které nám babička napekla s sebou, vtipkovali jsme s dědou a loučili se s nimi. Děda mával z okna a my jsme uvěřili iluzi, že takhle to bude navždy. Nevěděli jsme, že takhle je to naposled. Naposled, kdy jsme ho viděli zdravého a že je to úplně naposled, kdy ho viděly děti.
Nemá smysl popisovat všechny zdravotní a lékařské peripetie, které se za ty 4 kritické týdny udály. Když jsme se vrátili z hor, kde jsme si nechtěli připouštět černé scénáře, mluvili jsme s dědou na JIPce, vyprávěli o dětech a lyžích, o plánech, které máme nejen my, ale i on. A pak se blížil konec naší návštěvy a my netušili, že tohle je vlastně poslední možnost si s dědou promluvit. Naivně jsme odešli s plánem návštěvy hned na druhý den. Následující tři týdny byly ve znamení ochromení provozu celé rodiny. Každé odpoledne na chirurgickém ARO, znovu a znovu špatné zprávy a dobré zprávy. Doufání, přemlouvání se, nalhávání si, přiznávání si a znovu doufání a vše znovu a znovu dokola a v různém sledu.
Mám problém tento zápis psát a vlastně jeho dopsání neustále vědomě i podvědomě oddaluji. Na jedné straně se snažím na některé detaily zapomenout a teď si je znovu připomínám, na druhé straně chci zaznamenat něco, co i po letech připomene velikost mého druhého táty a toho, co pro mě znamenal a udělal. Proto je tento zápis neučesaný, trochu chaoticky uspořádaný, stejně jako naše pocity, stejně jako letošní jaro.
Byl to právě on, kdo mě přijal jako první do rodiny. Udělal to přesně tak, jak to pro něj bylo typické - prakticky. Byl to on, na kterého jsme se obraceli snad ve všech praktických problémech, které život přinášel. Byly to jeho rady, podle kterých jsme jednali, byli to jeho přátelé, kteří nám pomáhali a jeho peníze, díky kterým jsme se postavili na vlastní nohy. Je to jeho velká zásluha, že bydlíme tam, kde bydlíme. Díky jeho neúnavné pracovitosti a starostlivosti o všechny rozbité věci, auta, nemovitosti a kdoví, o co ještě, jsme mohli často být v klidu a nemít starosti.
Když jsme se celá rodina sešli k tomu, abychom dali dohromady dopis, který by se mohl číst na pohřbu, a který by mohl trochu vystihnout, kým pro nás děda a taťka byl, stalo se přes ten velký smutek, že jsme se po pár minutách smáli na celé kolo. Příběhy všech jeho vtípků a legrácek nešlo poslouchat bez toho, aby se člověk nerozesmál. Historka za historkou, příběh za příběhem, a pláč se střídal se smíchem. A to vše dokola.
Jsou to dva měsíce a my zjišťujeme, že čas pomůže maximálně otupit nejostřejší hrany, ale nepomůže se stýskáním a pocitem, že část našeho života a srdce odešla a už se nevrátí.
A tak zbývá jen říct … dědo .. taťko … neříkáme sbohem, ale nashledanou. Doufáme v naději, že se jednou zase uvidíme ...
Idylický obrázek, který byl ikonický pro část našeho života a života našich dětí. Stalo se nám vícekrát, že jsme si ještě v tom autě s obavami říkali, jak dlouho ještě tohle vydrží. Situace, kdy máme oba dva zdravé rodiče, nemůže být navždy samozřejmostí. Jak dlouho vlastně tohle mohlo vůbec vydržet? I nám postupně táhlo na čtyřicítku, k jednomu mávajícímu dítěti přibylo druhé, přibývat začaly vrásky a obavy, jak dlouho tohle období potrvá. Odpovědí na znepokojivou logiku je v člověku vždy věta a prosba “Ještě chvíli!”.
A ta chvíle nám letos na jaře skončila …
Když jsem se v minulém zápisu zmiňoval o netypičnosti letošních hor, patřily mezi ně znepokojivé zprávy z domova. Když jsme si při odjezdu na hory vyzvedávali buchty, které nám babička napekla s sebou, vtipkovali jsme s dědou a loučili se s nimi. Děda mával z okna a my jsme uvěřili iluzi, že takhle to bude navždy. Nevěděli jsme, že takhle je to naposled. Naposled, kdy jsme ho viděli zdravého a že je to úplně naposled, kdy ho viděly děti.
Nemá smysl popisovat všechny zdravotní a lékařské peripetie, které se za ty 4 kritické týdny udály. Když jsme se vrátili z hor, kde jsme si nechtěli připouštět černé scénáře, mluvili jsme s dědou na JIPce, vyprávěli o dětech a lyžích, o plánech, které máme nejen my, ale i on. A pak se blížil konec naší návštěvy a my netušili, že tohle je vlastně poslední možnost si s dědou promluvit. Naivně jsme odešli s plánem návštěvy hned na druhý den. Následující tři týdny byly ve znamení ochromení provozu celé rodiny. Každé odpoledne na chirurgickém ARO, znovu a znovu špatné zprávy a dobré zprávy. Doufání, přemlouvání se, nalhávání si, přiznávání si a znovu doufání a vše znovu a znovu dokola a v různém sledu.
Mám problém tento zápis psát a vlastně jeho dopsání neustále vědomě i podvědomě oddaluji. Na jedné straně se snažím na některé detaily zapomenout a teď si je znovu připomínám, na druhé straně chci zaznamenat něco, co i po letech připomene velikost mého druhého táty a toho, co pro mě znamenal a udělal. Proto je tento zápis neučesaný, trochu chaoticky uspořádaný, stejně jako naše pocity, stejně jako letošní jaro.
Byl to právě on, kdo mě přijal jako první do rodiny. Udělal to přesně tak, jak to pro něj bylo typické - prakticky. Byl to on, na kterého jsme se obraceli snad ve všech praktických problémech, které život přinášel. Byly to jeho rady, podle kterých jsme jednali, byli to jeho přátelé, kteří nám pomáhali a jeho peníze, díky kterým jsme se postavili na vlastní nohy. Je to jeho velká zásluha, že bydlíme tam, kde bydlíme. Díky jeho neúnavné pracovitosti a starostlivosti o všechny rozbité věci, auta, nemovitosti a kdoví, o co ještě, jsme mohli často být v klidu a nemít starosti.
Když jsme se celá rodina sešli k tomu, abychom dali dohromady dopis, který by se mohl číst na pohřbu, a který by mohl trochu vystihnout, kým pro nás děda a taťka byl, stalo se přes ten velký smutek, že jsme se po pár minutách smáli na celé kolo. Příběhy všech jeho vtípků a legrácek nešlo poslouchat bez toho, aby se člověk nerozesmál. Historka za historkou, příběh za příběhem, a pláč se střídal se smíchem. A to vše dokola.
Jsou to dva měsíce a my zjišťujeme, že čas pomůže maximálně otupit nejostřejší hrany, ale nepomůže se stýskáním a pocitem, že část našeho života a srdce odešla a už se nevrátí.
A tak zbývá jen říct … dědo .. taťko … neříkáme sbohem, ale nashledanou. Doufáme v naději, že se jednou zase uvidíme ...
Žádné komentáře:
Okomentovat