Rád bych zaznamenal několik událostí, které jsou podle mě hodny zaznamenání a dnes se budu věnovat Míšově cestě do Skotska.
Asi před rokem přišel Míša nadšený ze školy, oči mu svítily vzrušením, sedl a začal vyprávět o tom, jak budou moct jet příští rok do Velké Británie, konkrétně do Skotska, jak pojedou do Amsterdamu, jak budou spát cestou tam i zpět na lodi, jak se podívají do hradu Harryho Pottera, uvidí Hadriánův val, naučí se lépe anglicky v tamní jazykové škole a budou spát po rodinách a mnoho dalšího. Chrlil a při naši otázce na termín a cenu dodal, že si celý výlet zaplatí sám z našetřených peněz a peněz, které ještě stihne našetřit. Síla jeho odhodlání nás překvapila natolik, že jsme nejen svolili, ale ještě se přitom přetahovali o to, kdo celý cirkus zaplatí.
Vše se zdálo zprvu daleko, ale čas pomalu běžel a doba odjezdu se blížila. Byla to první cesta, kdy Míša vyrazil do ciziny sám, bez někoho z rodiny. Když jsme ho večer odváželi na místo určení a když jsem ho při příjezdu vyzvedával v jednu v noci, říkal jsem si, že teď to teprve začíná. Kolik takových chvil bude? Kolik loučení, kolik čekání a kolik shledání?
Míša se po několika krásných fotkách z Amsterdamu odmlčel, přišlo několik vzácných “štěků” typu “Jsem na lodi” nebo “Jsem ve Skotsku!”, za které jsme byli vděčni a jinak nic. Po několika dnech se ustálila naše komunikace na způsobu, který nejvíce ze všeho připomínal takzvané “komunikační okno”. Tedy krátký úsek, ve kterém se dá komunikovat. U nás nebyl důvodem jediného možného komunikačního okna ani průlet satelitu nad neobydlenou pustinou, ani rozestavění planet bránící signálu, ale jen večerní čas, kdy se Míša rozhodl něco sdělit pomocí Whatsappu z domácnosti vybavené wi-fi. A v tu chvíli byla jediná šance zahltit ho krátkými otázkami a získat nějaké strohé odpovědi. Jakmile jsme pochopili tuto taktiku a jakmile jsme si začali skládat z těch malých střípků celou skládačku, ulevilo se nám. Míša nepíše, protože je tam v depresi, ale protože nemá čas a je neustále zaměstnaný. Buď programem celého pobytu nebo programem jejich chlapeckého pokoje a společného on-line hraní na mobilech. I když jsme vnímali, že takto strávený večerní čas není podle nás tím úplně nejlepším, dali jsme mu po krátkém přemýšlení přednost před depresemi :-).
Je také potřeba říct, že jsme fragmenty událostí, které Míša prožívá, posílali na ostatní členy rodiny. Ti se, dojati, divili, jak jsme k těmto informacím přišli, protože i na nejsrdceryvnější sms zprávy od prarodičů a ostatních příbuzných odpovídal zasadně jen třemi písmeny - “Dík”. Ještě stále ho podezříváme z používaní automatických odpovědí s předvolenou zprávou.
Přes všechny naše obavy ale všechno dobře dopadlo, Míša se nám vrátil a měl se moc dobře. Alespoň si to myslíme. Prý nám vše poví a ukáže, až vytřídí fotky, které tam nafotil. Už je doma pět týdnů a včera se do toho pustil. Těšíme se, že si uděláme společně pohodu, pustíme si fotky na velkou televizi a Míša nám bude dlouze vyprávět. Bude to krásně strávený podzimní večer…
Asi před rokem přišel Míša nadšený ze školy, oči mu svítily vzrušením, sedl a začal vyprávět o tom, jak budou moct jet příští rok do Velké Británie, konkrétně do Skotska, jak pojedou do Amsterdamu, jak budou spát cestou tam i zpět na lodi, jak se podívají do hradu Harryho Pottera, uvidí Hadriánův val, naučí se lépe anglicky v tamní jazykové škole a budou spát po rodinách a mnoho dalšího. Chrlil a při naši otázce na termín a cenu dodal, že si celý výlet zaplatí sám z našetřených peněz a peněz, které ještě stihne našetřit. Síla jeho odhodlání nás překvapila natolik, že jsme nejen svolili, ale ještě se přitom přetahovali o to, kdo celý cirkus zaplatí.
Vše se zdálo zprvu daleko, ale čas pomalu běžel a doba odjezdu se blížila. Byla to první cesta, kdy Míša vyrazil do ciziny sám, bez někoho z rodiny. Když jsme ho večer odváželi na místo určení a když jsem ho při příjezdu vyzvedával v jednu v noci, říkal jsem si, že teď to teprve začíná. Kolik takových chvil bude? Kolik loučení, kolik čekání a kolik shledání?
Míša se po několika krásných fotkách z Amsterdamu odmlčel, přišlo několik vzácných “štěků” typu “Jsem na lodi” nebo “Jsem ve Skotsku!”, za které jsme byli vděčni a jinak nic. Po několika dnech se ustálila naše komunikace na způsobu, který nejvíce ze všeho připomínal takzvané “komunikační okno”. Tedy krátký úsek, ve kterém se dá komunikovat. U nás nebyl důvodem jediného možného komunikačního okna ani průlet satelitu nad neobydlenou pustinou, ani rozestavění planet bránící signálu, ale jen večerní čas, kdy se Míša rozhodl něco sdělit pomocí Whatsappu z domácnosti vybavené wi-fi. A v tu chvíli byla jediná šance zahltit ho krátkými otázkami a získat nějaké strohé odpovědi. Jakmile jsme pochopili tuto taktiku a jakmile jsme si začali skládat z těch malých střípků celou skládačku, ulevilo se nám. Míša nepíše, protože je tam v depresi, ale protože nemá čas a je neustále zaměstnaný. Buď programem celého pobytu nebo programem jejich chlapeckého pokoje a společného on-line hraní na mobilech. I když jsme vnímali, že takto strávený večerní čas není podle nás tím úplně nejlepším, dali jsme mu po krátkém přemýšlení přednost před depresemi :-).
Je také potřeba říct, že jsme fragmenty událostí, které Míša prožívá, posílali na ostatní členy rodiny. Ti se, dojati, divili, jak jsme k těmto informacím přišli, protože i na nejsrdceryvnější sms zprávy od prarodičů a ostatních příbuzných odpovídal zasadně jen třemi písmeny - “Dík”. Ještě stále ho podezříváme z používaní automatických odpovědí s předvolenou zprávou.
Přes všechny naše obavy ale všechno dobře dopadlo, Míša se nám vrátil a měl se moc dobře. Alespoň si to myslíme. Prý nám vše poví a ukáže, až vytřídí fotky, které tam nafotil. Už je doma pět týdnů a včera se do toho pustil. Těšíme se, že si uděláme společně pohodu, pustíme si fotky na velkou televizi a Míša nám bude dlouze vyprávět. Bude to krásně strávený podzimní večer…
Žádné komentáře:
Okomentovat