Ludas page

Jestli se dá nazvat období, kterým si v posledních týdnech procházíme, pak bych zvolil anglický výraz "bittersweet", který v češtině znamená "hořkosladký". Tolik krásných okamžiků a prožitých chvil je provázených smutnými a znepokojujícími událostmi.

V tomto duchu jsme zažili úžasné dva týdny rodinné dovolené v Chorvatsku a zároveň řešili poslední boj mojí babičky, která ke konci našeho pobytu našla pokoj a my se tak vraceli z dovolené o den dřív, abychom stihli pohřeb.

V deníku bych ale chtěl tyto dvě události oddělit a psát o každé zvlášť. Možná alespoň zde, na bíločerné krajině mého blogu chci mít pocit, že mám věci pod kontrolou a dokážu ovlivnit události, které se v mém životě dějí. Tak tedy o letošní letní dovolené.

Původně jiné plány se v průběhu roku změnily na jasnou volbu, podívat se opět na místo, ze kterého jsme byli minulý rok okouzleni. Jediná obava byla z toho, že člověk “dvakrát nevstoupí do jedné řeky” a dobrá zpráva zní, že nám se dvakrát do jedné řeky vstoupit podařilo! Další rok pro nás bylo Chorvatsko synonymem klidné země, kde není až tak moc turistů a pláže jsou osamělé. Tak přesně tohle Chorvatsko jsme znovu objevili a znovu si zamilovali.

Zkusím teď v několika bodech zavzpomínat na okamžiky, které se mi vybaví.

Spontánní rozhodnutí odjet navečer do nitra ostrova, do místa, které bylo zdaleka vidět na obzoru. Malé klidné městečko postavené vysoko na nejvyšší hoře v okolí a my, zvědaví na tušený výhled, který nakonec překonává naše představy. Krajina, která se postupně noří do tmy, ticho, se kterým se po horkém dni odevzdává chladnější noci. A kostelní zvon, který se nad námi rozezní a jeho ozvěna vracející se od dalších částí ostrova. Zvuk, který člověkem proniká a přináší vzpomínku na minarety blízkého východu a jejich zpěvné volání k večerní modlitbě. To ne tam, to tady jsou moje kořeny. Škoda, že doma ty zvony přes celý hluk města neslyším. A kouzelná Verunka, která přijde k zablokovanému dalekohledu, který po jejím doteku začíná fungovat a my tak sledujeme velké nákladní lodě plující na mořském obzoru daleko, daleko odsud.

Opět naše zátoka a ráno, kterých máme před sebou ještě tolik, že nemá smysl si je počítat. Možná jich je tisíc, možná milion. Alespoň na chvíli chci být nezodpovědný, chci si hrát na to, že je jedno, jestli zůstanu zde nebo se vrátím domů. Alespoň na chvíli chci věřit tomu, že kdybychom chtěli, zůstaneme tady napořád. Mořská hladina, která je po ránu vždy klidná a skoro bez vln. My do ní vstupujeme a necítíme se být cizinci. Jsme tu sami a máme pro sebe nejen tohle místo, ale celý svět. My čtyři světové strany, my čtyři roční období.

Odpoledne, … mraky se honí na obloze a my směřujeme do pusté části ostrova. Jeskyně! Tady? A s unikátními živočišnými druhy, které nežijí nikde jinde na světě? Jdeme na to! Nahoře je horké léto, tady dole je konstantních 15 stupnů celý rok! Království ticha, krápníky, nasvícené síně, procházíme podzemní krajinou, která jakoby nebyla z našeho světa. Cítíme se trochu jako na návštěvě, jako když jsme se s Ivou potápěli. Když vyjdeme na povrch jsme překvapení, kolik času uteklo a musíme dát za pravdu známému rčení, že pod zemí utíká čas jinak. Slunce přestává pálit a tak se vydáváme dál nehostinnou krajinou ostrova a jsme více a více okouzleni krásou kolem nás. Slunce pomalu zapadá a vše začíná být plastické a celá krajina pózuje jako žena, která chce zaujmout a upoutat pozornost muže. A my jsme upoutáni a tak trochu ztrácíme hlavu. V té krajině se rozcházíme, jdeme sami a znovu se scházíme. Každý z nás fascinován stíny, bílými kameny, rozpadlými domy a stromy, které se všelijak krčí, aby přežili všechny větry a slané mžení od moře. Zamilovali jsme se.

Další večerní výlet, projíždíme centrem ostrova plným zelených vinic a se štěstím nacházíme místo na parkovišti blízko centra - historického městečka tyčícího se nad mořskou hladinou. To skvělé na celé letošní dovolené je malý počet turistů. Podléháme iluzi, že tohle místo čeká právě jen na nás. Je pořad ještě teplo, voní to zde mořem, je slyšet zpěv postaršího zpěváka, který se zdraví s místními a hraje na kytaru místní lidovky. Celé město jakoby po dlouhém horkém dni s úlevou vydechlo. Za chvíli se ztrácíme v labyrintu spletitých uliček, kudy by neprojelo ani malé auto. Procházíme potichu kolem otevřených dveří a oken, mezi hlasy a mezi lidmi, kteří zde žijí své všední životy. Chodníčky odbočují doleva, doprava, nahoru i dolů, rozdělují se a spojují, nečekaně tvoří malé skryté plácky a náměstíčka plná místního života, hrajících si dětí a rozvěšeného schnoucího prádla. Celé tohle středověce vypadající město na nás udělalo jeden z největších dojmů. Nečekali jsme to, o to byl zážitek větší.

Tentokrát jedeme přes den. Ráno to vypadalo na zatažený den, ale teď už je slunce vysoko na modré obloze a je už opravdu horko. My už jsme si ale po deseti dnech docela zvykli. Chceme vidět jedno z vyhlášených středisek. Navštěvujeme menší Akvárium - něco jako malinké zoo s mnoha akvárii, kde lze vidět část zdejší podmořské fauny. Asi nejvíce obdivujeme mořské koníky a neposednou a trochu strašidelnou chobotnici. A pak stojíme u hlavní třídy a pod námi je vyhlášená pláž. Je plná lidí. Deka vedle deky, slunečník vedle slunečníku, jedna restaurace vedle druhé, z barů hraje hudba. Koukáme na tu pláž a na ty tisíce lidí na malém prostoru a všichni jsme tak trochu vyděšení. Tak přesně tohle je to, kvůli čemu bychom nikdy do Chorvatska nejeli. Chápu, že pro mnoho lidí je přesně tohle ten nejlepší způsob dovolené, my mezi ně ale nepatříme. Kam se už od začátku chceme podívat je místo vysoko na horském úbočí, vstupní brána na místní vyhlášený trek po nejvyšších horách ostrova. Kdyby nebylo takové horko, určitě bychom to zkusili, proto jsme si brali outdoorové boty. Ale teplota ve stínu se odpoutává od třicítky a tlačí se výš a výš. Stoupáme autem a cesta je úzká tak, že musím do jedné zatáčky najíždět vícekrát, abychom vůbec zatočili. A pak stojíme před velkým kostelem a hřbitovem. Hluboko pod námi ta celá vyhlášená turistická destinace. Odtud ale vypadá jako poklidné a tiché místo. Ano, vzdálenost vždy člověku dodá odstup a nadhled. Stejné je to i se vzpomínkami. Fouká vítr, díky kterému se zde v tom horku dá přežít. Před kostelem, stranou od ostatních je na čestném místě první hrob, spíše památník. Jde o Čecha, který tu založil před více než sto lety lázně. Procházíme další hroby a objevujeme další Čechy. Přemýšlím, co se musí v lidském životě stát, aby člověk vykořenil a přesadil se sem. Ten výhled je magický. Chci si pamatovat tu chvíli na vždy. Chci jï, stejně jako mnoho jiných v mém životě, zastavit.

Nazpět jedeme kolem místa, které jsme už navštívili a Iva nadhazuje myšlenku na koupání. Ale já vím, že nejde jen o koupání. Kousek od místa, kde se lidé koupou, jsou vysoké útesy. Lezeme po skalách a vybíráme místo, kde by to šlo. Slézám po ostrých útesech a dávám si pozor, protože tady udělám chybu jen jednou. Zkoušíme hloubku. Šlo by to. A pak už jen sebrat trochu té odvahy, hodit pár zodpovědných myšlenek za hlavu a odrazit se. Nikdy nezapomenu na skály v odstínu hnědé a kontrast vodní hladiny ve všech spektrech modré. A na okamžik, kdy se člověk odrazí a letí.

Asi bych mohl psát dal a dál. Třeba o našich klukovských ranních procházkách s Míšou a rozhovorech, které jsme vedli. O našich dlouhých snídaních, o potápění, o knížkách, které jsme přečetli, o obrázcích, které nám Verunka opět tetovala na tělo, o jídlech, které jsme ochutnali, o Cimrmanovi, kterého jsme po cestě poslouchali. O plavkách, které často zůstávaly suché, protože jsme je nepotřebovali. O západech slunce, které jsme měli možnost nejen vidět, ale také zažít ještě na pláži. O dětech, které si spolu hrály, až nás to s Ivou dojímalo. O bosých nohou a opálené kůži. O Alpách, které měly ještě na vrcholcích sníh a o cestách, které nás lákaly jet dál a dál…

Ale nebojte se, už teď se na vás zase chystáme. :-)