Dostávám se k psaní deníku po delší době, než bych sám chtěl. Rád bych zaznamenal několik událostí, na které nechci zapomenout.
Už si sám přijdu trapný, když neustále do deníku píšu, jak je všechno hektické a jak nestíháme. Teď je čas prázdnin a je pro mě překvapením, když zvládneme v týdnu jeden klidnější večer, kdy jsme jen doma a nic zvláštního se neděje.
Tak třeba minulý týden balení na adrenalinový víkend na Lipně, kde jsme byli na jachtě, pondělní návštěva a společná večere s kamarády u nás, úterní odjezd přímo z práce do Prahy na Shakespearovské slavnosti, středeční odpoledne - večer ve Strakonicích a seskok s padákem, čtvrteční neplánovaný cyklovýlet s přáteli, páteční příjezd dětí a několika hodinový nákup oblečení, bot a školních potřeb, sobotní velká rodinná oslava třech narozenin, nedělní pouť u rodičů na vsi a to už neřeším, že dnes máme další návštěvu s dětmi a ve čtvrtek narozeninovou párty pro Verunku. Tímto výčtem jsem nejen předznamenal některé události, ke kterým se vrátím podrobněji, ale hlavně nastínil situaci, která v našem životě právě panuje. Připomíná mi to jeden příběh, který je určen právě pro nás a který jsem četl v knížce malých zamyšlení od Bruna Ferrera. Jmenuje se Dřevorubec.
Byl jednou jeden dřevorubec, který přišel vzít práci na pile. Plat byl dobrý a pracovní podmínky ještě lepší, a tak chtěl dřevorubec udělat dobrý dojem. První den přišel za vedoucím, ten mu dal sekeru a svěřil mu kus lesa. Muž šel nadšeně do lesa kácet. Za jediný den pokácel osmnáct stromů. „Výborně,“ řekl mu vedoucí. „Jen tak dál.“ Dřevorubce ta slova povzbudila a rozhodl se, že další den svůj výkon ještě vylepší. Proto šel brzo spát.
Na druhý den vstal dřív než ostatní a šel do lesa. Ať se ale snažil, jak chtěl, pokácel ten den jen patnáct stromů.
„Asi jsem unavený,“ pomyslel si. Rozhodl se, že půjde spát se slepicemi.
Za svítání vstal, rozhodnutý pokořit rekord osmnácti stromů. Ale ten den jich nedokázal pokácet ani polovinu. Další den jich bylo sedm, pak pět a další den strávil celé odpoledne tím, že se snažil pokácet svůj druhý strom.
Dřevorubec měl obavy, co na to řekne vedoucí, a tak za ním šel, aby se mu svěřil. Zapřísahal se, že se opravdu snaží, jak může.
Vedoucí se ho zeptal: „Kdy jsi naposled brousil sekeru?“
„Brousil?“ Neměl jsem čas ji brousit, pořád jsem jen kácel.“
„Vedu velmi bohatý život: práce, rodina, koníčky a volnočasové aktivity, mám mnoho přátel a známých. Funguji na sto procent, jsem na nohou od brzkého rána až do pozdního večera. Ale stále častěji si kladu s trochou úzkosti jednu otázku: možná to všechno nemá smysl, bojím se, že už ani nevím, co si doopravdy přeju, co je cílem mého života.“
Tvůj život je jako Jákobův žebřík: jeho vrchol se dotýká nebe. Nezapomeň stále stoupat.
Někdy mám pocit, že nechodím, ale běhám. Někdy mám pocit, že žiji úžasný život, jen si to v té rychlosti nestíhám úplně uvědomit. Snažím se přitom ale nezapomenout stoupat...
Už si sám přijdu trapný, když neustále do deníku píšu, jak je všechno hektické a jak nestíháme. Teď je čas prázdnin a je pro mě překvapením, když zvládneme v týdnu jeden klidnější večer, kdy jsme jen doma a nic zvláštního se neděje.
Tak třeba minulý týden balení na adrenalinový víkend na Lipně, kde jsme byli na jachtě, pondělní návštěva a společná večere s kamarády u nás, úterní odjezd přímo z práce do Prahy na Shakespearovské slavnosti, středeční odpoledne - večer ve Strakonicích a seskok s padákem, čtvrteční neplánovaný cyklovýlet s přáteli, páteční příjezd dětí a několika hodinový nákup oblečení, bot a školních potřeb, sobotní velká rodinná oslava třech narozenin, nedělní pouť u rodičů na vsi a to už neřeším, že dnes máme další návštěvu s dětmi a ve čtvrtek narozeninovou párty pro Verunku. Tímto výčtem jsem nejen předznamenal některé události, ke kterým se vrátím podrobněji, ale hlavně nastínil situaci, která v našem životě právě panuje. Připomíná mi to jeden příběh, který je určen právě pro nás a který jsem četl v knížce malých zamyšlení od Bruna Ferrera. Jmenuje se Dřevorubec.
Byl jednou jeden dřevorubec, který přišel vzít práci na pile. Plat byl dobrý a pracovní podmínky ještě lepší, a tak chtěl dřevorubec udělat dobrý dojem. První den přišel za vedoucím, ten mu dal sekeru a svěřil mu kus lesa. Muž šel nadšeně do lesa kácet. Za jediný den pokácel osmnáct stromů. „Výborně,“ řekl mu vedoucí. „Jen tak dál.“ Dřevorubce ta slova povzbudila a rozhodl se, že další den svůj výkon ještě vylepší. Proto šel brzo spát.
Na druhý den vstal dřív než ostatní a šel do lesa. Ať se ale snažil, jak chtěl, pokácel ten den jen patnáct stromů.
„Asi jsem unavený,“ pomyslel si. Rozhodl se, že půjde spát se slepicemi.
Za svítání vstal, rozhodnutý pokořit rekord osmnácti stromů. Ale ten den jich nedokázal pokácet ani polovinu. Další den jich bylo sedm, pak pět a další den strávil celé odpoledne tím, že se snažil pokácet svůj druhý strom.
Dřevorubec měl obavy, co na to řekne vedoucí, a tak za ním šel, aby se mu svěřil. Zapřísahal se, že se opravdu snaží, jak může.
Vedoucí se ho zeptal: „Kdy jsi naposled brousil sekeru?“
„Brousil?“ Neměl jsem čas ji brousit, pořád jsem jen kácel.“
„Vedu velmi bohatý život: práce, rodina, koníčky a volnočasové aktivity, mám mnoho přátel a známých. Funguji na sto procent, jsem na nohou od brzkého rána až do pozdního večera. Ale stále častěji si kladu s trochou úzkosti jednu otázku: možná to všechno nemá smysl, bojím se, že už ani nevím, co si doopravdy přeju, co je cílem mého života.“
Tvůj život je jako Jákobův žebřík: jeho vrchol se dotýká nebe. Nezapomeň stále stoupat.
Někdy mám pocit, že nechodím, ale běhám. Někdy mám pocit, že žiji úžasný život, jen si to v té rychlosti nestíhám úplně uvědomit. Snažím se přitom ale nezapomenout stoupat...
Žádné komentáře:
Okomentovat